Pamatuji si na svůj první vysokoškolský den, jako by to bylo včera. Probíhal tzv. „Orientační den. Akce, na které vás studenti z vyšších ročníků provedou všemi částmi fakulty a také od nich dostanete spoustu cenných a užitečných tipů. Někteří mí budoucí spolužáci se na to rovnou vykašlali a raději dospávali po party z předešlého dne. Sama za sebe ale můžu říct, že to byl právě tento den, který se pro mě stal rozhodujícím.

Díky jedné, v podstatě velmi obyčejné, myšlence se můj život na medicíně odehrával v trochu jiném duchu, než tomu bylo u většiny ostatních spolužáků. Tou zázračnou myšlenkou bylo: „Naučte se nehledět jen jedním – medicínským – směrem. Ponechte si koníčky a záliby, kterým jste se věnovali už dříve a hlavně, nezapomeňte během tohoto náročného šestiletého období opravdu žít.“  Jednoduše se to poví, že ano? Souhlasím s vámi, ale možná právě proto, že to byla rada od staršího zkušenějšího medika, tak jsem jí uvěřila. Myslím, že hlavně díky tomuto přístupu, se mi později otevřely dveře na nečekaně zajímavá místa.

Ale pěkně od začátku. Prvák, hromada učení, spousta nových podnětů, lidí okolo, stres. „Do háje, jak si má člověk v tomto chaosu najít čas ještě na něco jiného? Vždyť já chci hlavně přežít!“ Pravda, i takto můžeme na danou situaci nahlížet. Z vlastní zkušenosti ale dodávám, že čím více se upínám jen na jednu věc – výkon, nejlepší výsledky, bezchybnost – často samu sebe zamotám do začarovaného kruhu, ve kterém se rychle unavím, motivace začne klesat a výkon je pryč. A to je jednak dost neefektivní a druhak šíleně vyčerpávající. V těchto situacích se mi osvědčilo naučit se „rozptylovat,  čímž tedy nemyslím prokrastinaci, ale věnování se činnostem, které dávají smysl. A tak jsem se hned v prváku stala dobrovolníkem pro studentskou organizaci IFMSA – vřele doporučuji! Učila jsem například základy první pomoci, spoluorganizovala veletrh práce u nás na fakultě a na reprezentačním plese fakulty jsme zvládli zrealizovat moderní předtančení (snad jsem neudělala svým vystoupením velkou ostudu).

Možností, čemu se během medicíny může člověk věnovat bylo za ty roky nepřeberně. Od nejrůznějších studentských spolků přes možnost organizace vlastních projektů až po vědeckou činnost. Kromě dobrého pocitu z dobrovolnické činnosti byly odměnou body, které mohl student v rámci letních stáží IFMSA uplatnit a vyjet do své vysněné destinace. Tímto způsobem jsem strávila stáž na plastické chirurgii v lotyšské Rize. Díky svému prvnímu zahraničnímu výjezdu do Lotyšska jsem zjistila, že získané zkušenosti, kontakty, a kamarádství jsou nenahraditelné. Hledala jsem proto další možnosti, díky kterým bych poznala chod zdravotnictví v zahraničí. Využila jsem tedy program Erasmus, a to hned 3x. Celosemestrální pobyt ve 4. ročníku jsem strávila v Budapešti a další dvě kratší stáže, jednu předstátnicovou a druhou v podobě absolventského Erasmu, jsem absolvovala Německu. Mimochodem, byl to právě tento poslední erasmový výjezd, který mě nasměroval k mojí současné profesi dětské lékařky.

Svůj první velký projekt jsem se odvážila zorganizovat v 5. ročníku. Jednalo se o přednáškový cyklus s názvem „Poznej svoji specializaci. Zvala jsem specialisty napříč obory, díky čemuž jsme motivovali spoustu studentů ke svojí budoucí profesi. Doteď mám z toho nesmírnou radost. V 5. ročníku jsem se dotkla i vědecké činnosti. Měla jsem na to parťačku, svoji dobrou kamarádku, se kterou jsme trávily pravidelně každou středu na patologii s hlavami sehnutými nad mikroskopem a s čokoládou rozbalenou na stole. Euforickým zážitkem bylo 1. místo s naší vědeckou prací ve fakultním kole.

Jedním z nejsilnějších momentů během studia medicíny pro mě byla africká mise v keňské vesnici Itibo. Ptáte se, jak jsem se vlastně k takové příležitosti dostala? Projekt Itibo nabízí výjezd všem studentům a pořádá pravidelná dvoukolová výběrová řízení. Zájem bývá obrovský, přičemž na jednu měsíční misi jeden max. 5 studentů. Myslím si, že hlavním kritériem, na základě kterého se porota rozhodovala, nebyl excelentní studijní průměr. Ptali se mě na aktivity během studia, na moje zkušenosti, motivaci a zkoumali i psychickou odolnost. Tedy všechno, co může nabídnout každý snaživý a aktivní medik.

Výčet mnou vyzkoušených aktivit ale neznamená, že musíte podnikat to samé. Někteří moji kamarádi se zhlédli v moderátorské činnosti, uváděli plesy, dny vědy, veletrhy, dny otevřených dveří atd. Z jiných se stali skvělí učitelé na praktikách anatomie, histologie či jiných předmětů. Další zase v době covidové šili roušky a dobrovolničili v nemocnicích. Bylo toho opravdu spousta a jeden článek by mi k sepsání všech příležitostí opravdu nestačil.

Proč to ale všechno píšu. Chci se snad nějak chlubit? Vůbec ne! Chci vám ukázat cestu. Způsob, jakým se dá i na medicíně dobře a spokojeně fungovat. Právě tahle rozmanitost, sbírání zkušeností, poznávání nových přátel a objevování mě po celou dobu drželi nad vodou. Byly to zážitky, které mě nabíjely a motivovaly k tomu být dobrým studentem a věřím tomu, že i dobrým lékařem. 

V neposlední řadě platí, že co se v mládí naučíš, ve starší jako když najdeš. A tak i teď při práci s radostí píšu články pro portál Po medině, dělám leadra na TAMJDEM víkendovkách a snažím se být aktivní na svém IG profilu „pediatrie_pro_vsechny“ a Linked-in účtu.

Těším se, co dalšího nového mě v budoucnu čeká. Vám všem přeji, nechť vám do života chodí samé zajímavé příležitosti, kterých se nebude bát chopit.

MUDr. Bára Zapletalová
IG: pediatrie_pro_vsechny
LINKEDIN: Bára Zapletalová