Jaké prostředí formuje budoucí lékaře?

Komentář Matěje Kučery k článku Medici jsou se studiem spokojení, cítí ale duševní nepohodu.

Na výsledky projektu KULTIMED se můžeme dívat z několika perspektiv. Z pohledu vědecké studie jde o solidní výzkumnou práci, která přináší důležitý obraz duševního zdraví a každodenního fungování studentů lékařských fakult v České republice.

Zároveň je dobré zasadit výsledky do širšího českého kontextu. Když je porovnáme s celorepublikovým monitoringem duševního zdraví vysokoškoláků z roku 2025, neukazuje se, že by medici byli zcela výjimečnou skupinou. V národním monitoringu uvedlo snížený well-being 54 % vysokoškoláků a středně těžké až těžké depresivní symptomy 44 %. KULTIMED tedy nepřináší příběh o tom, že „medicína má problém a ostatní obory nikoli“. Spíše ukazuje, že medici jsou součástí širšího problému duševního zdraví mladých lidí, který se v jejich případě potkává se specifickými nároky lékařského vzdělávání. A právě v tom vidím důležitý moment. Problémem není samotná náročnost medicíny. Problém nastává ve chvíli, kdy se vysoké nároky spojí s přesvědčením, že dobrý medik musí všechno zvládnout, nesmí dělat chyby a především by si neměl říkat o pomoc.

I v celostátním monitoringu byla významnou bariérou vyhledání odborné pomoci představa, že potíže nejsou dost závažné, nebo přesvědčení, že by si člověk měl poradit sám. V medicíně tento vzorec může získávat ještě další rozměr. Velmi brzy se učíme rozpoznávat závažný stav u pacienta, ale k vlastním obtížím někdy přistupujeme úplně jinak. Únavu přičítáme zkouškovému období, úzkost náročnosti oboru a dlouhodobé vyčerpání tomu, že „to tak mají všichni“. Umíme rozpoznat vážný stav u druhého člověka, ale u sebe máme tendenci jeho význam zpochybňovat. To je profesní návyk, který může začínat už během studia a později se přenášet do lékařské praxe.

Mezinárodní data ukazují, že tento problém není českou zvláštností. Metaanalýza publikovaná v JAMA, která zahrnula více než 120 tisíc studentů medicíny ze 47 zemí, odhadla výskyt depresivních symptomů na 27,2 % a suicidálních myšlenek na 11,1 %. Zarážející je také to, že mezi studenty, kteří ve screeningu vykazovali známky deprese, vyhledalo odbornou pomoc pouze 15,7 %. Tato čísla samozřejmě nelze jednoduše srovnávat s výsledky KULTIMED – studie používají odlišné metody, definice i sledované období. Důležitý je ale společný obraz. Duševní obtíže nejsou okrajovým jevem medicínského vzdělávání a současně existuje výrazná mezera mezi tím, kolik studentů problémy zažívá, a kolik z nich skutečně vyhledá pomoc. 

KULTIMED navíc ukazuje, že duševní pohoda nesouvisí jen s množstvím učiva. Významnou roli hrají očekávání, která na sebe studenti kladou, jejich strach ze selhání a také zkušenost s prostředím, ve kterém se vzdělávají.

To je důležité zejména v souvislosti s údaji o ponižování, sexismu a diskriminaci. Mezinárodní výzkum v tomto směru bohužel neposkytuje příliš uklidňující obraz. Metaanalýza 59 studií zjistila, že nějakou formu obtěžování nebo diskriminace během lékařského vzdělávání zažilo 59,4 % mediků a že tento problém se v čase významně nesnižoval. Česká data tak není vhodné vnímat jako sérii izolovaných incidentů. Pokud student zažívá ponižování nebo diskriminaci a současně má pocit, že není bezpečné situaci nahlásit, dostává se do prostředí, které může dlouhodobě ovlivňovat nejen jeho psychickou pohodu, ale také to, jak bude sám jednou zacházet s lidmi, kteří jsou v hierarchii pod ním.

Právě proto je podle mě tak významné zjištění, že většina popsaných incidentů v KULTIMED nebyla oficiálně nahlášena. To nemusí vypovídat o tom, že studenti problém nepovažují za důležitý. Může to naopak vypovídat o tom, že nevěří systému, obávají se dopadů na své studium nebo nemají jistotu, že bude jejich oznámení skutečně bezpečné a důvěrné.

Řešení proto nemůže spočívat pouze v tom, že studentům řekneme, aby lépe pečovali o své duševní zdraví. Pokud současně vytváříme prostředí založené na dlouhodobém tlaku na výkon, strachu z chyby nebo toleranci ponižujícího chování, přenášíme systémový problém na jednotlivce.

Začít můžeme relativně konkrétně: dostupnou a důvěryhodnou psychologickou či psychiatrickou pomocí, prevencí a včasným zachycením psychických obtíží, bezpečnými mechanismy pro hlášení nevhodného chování a především otevřenou změnou kultury na fakultách. Důležitá je ale i role nás, kteří medicínu učíme. Studenti se neučí jen z přednášek a učebnic. Učí se z toho, jak se jejich učitelé chovají k nim, ke kolegům i sami k sobě. Pokud chceme vychovávat lékaře, kteří budou respektovat hranice, umět komunikovat a pečovat o své pacienty, musíme jim takové prostředí nabídnout už během studia.

KULTIMED proto podle mě není především zprávou o tom, že medici mají problém. Je to zpráva o prostředí, ve kterém budoucí lékaře připravujeme na jejich profesi. A právě toto prostředí máme možnost měnit. Otázka tedy není, jestli má být medicína náročná, ale zda musí být zároveň prostředím, ve kterém se člověk naučí, že požádat o pomoc je známkou slabosti. Podle mého názoru tomu tak nemá být. 

MUDr. Matěj Kučera

Praktický lékař pro dospělé a výzkumný pracovník a pedagog na 2. lékařské fakultě UK. V akademické i výzkumné rovině propojuje klinické poznatky s datově podloženým přístupem k systémovým změnám v péči o duševní zdraví. Aktivně se pohybuje v prostředí interdisciplinárního výzkumu a podílí se na projektech, které rozvíjejí moderní přístupy k organizaci a dostupnosti prevence a péče o duševní zdraví.