Kromě toho, že na fakultě získáváte teoretický background pro svoje budoucí klinické povolání, dál rozvíjíte svoje soft skills schopnosti, a to i v oblasti komunikace. I když ne přímo jako součást sylabu, ale v rámci reálného života. Spolupracujete s kolegy, měníte informace, začínáte oslovovat pacienty. V klinických předmětech se učíte, jak k nemocným lidem přistupovat. Jenomže to děláte sami. Bylo Vám řečeno, na co se ptát, když odebíráte anamnézu, ale skoro stejnou měrou byste se měli naučit – jak se ptát.
O komunikaci ve vztahu mezi lékaři a pacienty jsou napsané celé knihy a kdo má čas a chuť, nikdy toho nenačte zbytečně moc. Vzhledem k obsáhlosti tématu si nekladu za cíl článku nic jiného, než vás navnadit na myšlenku, že kdo se věnuje komunikaci, dělá ve své kariéře lékaře něco víc než ostatní, odlišuje se. Stejně výjimečně ho budou jednou vidět i jeho budoucí pacienti a kolegové. Když začínáte mluvit a jednat ve zdravotnickém prostředí jako medik a později jako lékař nebo lékařka, můžete si pomoci několika body, které vždycky povýší vaši komunikaci na novou úroveň.
Nezapomínejte, že ke komunikaci nevedou jen slova, ale i vaše nonverbální složka, a hlavně jejich soulad. Pokud chcete mezi vámi a pacientem nastolit důvěru, vztah, pak se vaše tělo musí chovat v souladu s tím, jak a co říkáte. Pokud budete jedním dechem hlásat: „v klidu se posaďte a něco mi o sobě řekněte“ a přitom sedět na okraji židle, klepat tužkou o stůl a podupovat nohou, nikdo vašim slovům neuvěří. Cokoliv budete lidem říkat, ať už to budou vaši pacienti nebo kolegové, se k nim nemusí dostat tak, jak vy zamýšlíte. Všichni jsme ovlivněni nějakou formou zkreslení přijímaných informací. Proto kontrolujte, jestli všichni rozumí tomu, co jste chtěli říct. Jestli pacienti vědí, jaké léky a kdy brát, co bude v léčbě následovat, jaká je jejich prognóza a podobně.
Naslouchání, a to platí i ve vašem případě, je aktivní proces. Slyšte mezi řádky. Ne nadarmo se říká, a to jste na fakultě určitě slyšeli, že správně odebraná anamnéza je polovina diagnózy. Když budete naslouchat s otevřenýma ušima a mozkem, pacienti vám velice často minimálně přiblíží, jaká je jejich diagnóza.
Vyhýbejte se předsudkům a stereotypům. Tvoří bariéry v komunikaci, které dělají více škod než užitku. Nemůžete víc urazit sestru, než když si o ní budete myslet, že vám musí vařit kafe, nebo starší paní, které přiřadíte senilní demenci jen proto, že má víc než osmdesát. A to nemluvím o rozdílech v přístupu k ženám a mužům. Neexistují ženské a mužské obory, dávno ne!!! Odborně vzdělané ženy tvoří 80,4 % všech zdravotníků, takže jsou ve všech oborech a na všech pozicích. A po přečtení tohohle článku už nikdy na nic podobného ani nemyslete.
Vyhněte se syndromu experta. Mluvte na lidi laicky, přiměřeně. Nejsou totiž lékaři a spoustě odborných výrazů nerozumí a ani nemohou. Na začátku to může být tendence vypadat zkušenější, než jste, postupně něco jako profesionální deformace. Opak je pravdou. Výborné lékaře oceňují pacienti právě za to, že jim rozumí, ne že nad nimi mávají čarovnými latinskými výrazy.
Za všech okolností, v každé denní době, při jakémkoliv osobním nastavení projevujte úctu a respekt ke všem vašim komunikačním partnerům. Jedině tak vám bude opláceno stejnou mincí a rozhovory budou mít slušnou úroveň.
Na základě celé řady hodnocení spokojenosti pacientů s léčbou, zdravotnickým zařízeními a podobně , vychází komunikace s lékaři na předních příčkách nespokojenosti. Samozřejmě se člověk nemůže nikdy zavděčit všem a je někdy obtížné se naladit na stejnou vlnu. To ale nikdy nedává právo lékaři, ale ani pacientovi, přistupovat v diskusi k agresi a podobným projevům. Dávejte si v komunikaci s pacientem pozor zejména na to, abyste mu podali takové množství informací, které chce vědět. Někdo víc, někdo míň.
-
Nezlehčujte problémy pacientů, využívejte empatie
-
Neponižujte pacienty, nejednejte s nimi jako s dětmi
-
Dejte dostatek prostoru pro jejich vyjádření
-
Důvěrné informace sdělujte důvěrně, nikoliv před jinými lidmi nebo na chodbě
-
Nelžete
V medicíně je celá řada věcí, které ovlivnit nemůžeme i kdybychom tisíckrát chtěli. Na čem ale pracovat můžeme a měli bychom, na tom pracujme, udělá to z nás mnohem lepší lékaře, než jsme byli včera.
Literatura:
LINHARTOVÁ, Věra. Praktická komunikace v medicíně: pro mediky, lékaře a ošetřující personál. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80-247-1784-5.
BEDNAŘÍK, Aleš a Mária ANDRÁŠIOVÁ. Komunikace s nemocným: sdělování nepříznivých informací. Praha: Grada Publishing, 2020. ISBN 978-80-271-2288-2.
PTÁČEK, Radek a Petr BARTŮNĚK. Etika a komunikace v medicíně. Praha: Grada, c2011. Edice celoživotního vzdělávání ČLK. ISBN 978-80-247-3976-2.
