Průzkumem s názvem Čeští medici v (ne)pohodě 2021 se podařilo otevřít velké téma ve vzdělávání budoucích lékařů. Kromě zmapování a objektivizaci existujícího problému se snažíme sami aktivně přispět ke zlepšení stávajícího stavu. Hostem našeho rozhovoru je doktorka Tereza Ettlerová, lektorka a expertka soft skills v medicíně. Tereza je zakladatelkou neziskové organizace Spokojení zdravotníci, jejíž vizí – jak už název napovídá, je spokojený zdravotník, vedený jinými spokojenými zdravotníky, kteří vědí, jak se o své lidi náležitě postarat.
Terezo vítej a moc děkuji, že jsi přijala mé pozvání…
Ahoj Martine, díky, že jsi mě oslovil a dal mi tak prostor mluvit i o tématech, která do medicíny neodmyslitelně patří, ale nedává se jim takový prostor, jaký si zaslouží.
O čem podle tebe vypovídají výsledky našeho průzkumu?
Jednoznačně o tom, že medicína a její studium není jen o odbornosti, tedy o těch medicínských znalostech. Proto, aby medici všechno úspěšně zvládli, musí už od začátku studia využívat nejen svoje IQ, ale i svoji emoční inteligenci. Mluvím tu o schopnostech, kterým se říká soft skills, jemné, měkké dovednosti, které zahrnují například právě práci se stresem, nebo se svým vlastním časem.
Váš výzkum jasně potvrzuje, jak extrémně důležité je, aby se na neodbornou část medicíny myslelo už při vzdělávání na fakultách a dále i v klinické praxi.
Tvůj projekt se jmenuje Spokojení zdravotníci a z našich dat vyplývá, že budoucí zdravotníci – medici, jsou nespokojení. V čem je podle tebe jádro problému?
Myslím, že právě v tom, že se opomíjí ta lidská stránka. Považuje se za samozřejmost a ztrátu času věnovat se i něčemu jinému než odbornosti. Medici a později ani lékařky a lékaři nejsou roboti, nadlidi nebo cokoliv jiného. Jsou to lidé, mají své potřeby, nároky, něco je motivuje nebo naopak demotivuje, až třeba jednou i úplně vyhoří. Jsou věci, které je stresují, ale některé naopak udržují jejich flow, zápal pro práci a kariéru. Pokud po nich nebudeme pátrat, aktivně se ptát, přesně tak, jak to děláte ve své práci vy, pak se nikdy nic nedozvíme. Pokud chceme dělat změny, a to bychom opravdu měli chtít, musíme považovat zdravotníky za to jedinečné a nejdůležitější, co máme! Zaslouží si úctu, respekt a podporu, už jako medici.
Jak by se problém dal řešit? Mají větší zodpovědnost za řešení vedení lékařských fakult nebo studenti samotní?
Řešení rozhodně není jednoduché, jednoznačné nebo lehce dosažitelné, ale tím víc je nutné. Určitě je prostor pro oba tábory a když bude vůle, bude i cesta.Studium medicíny je bezpochyby opravdu obtížné a náročné. Zodpovědnost za své studium leží na bedrech mediků, ale fakulty by měly nabízet možnosti, jak tuhle nelehkou úlohu svým studentům ulehčit.
Ve vzdělávání vidím potenciál například v možnosti volitelných předmětů, případně i povinných základů v oblasti soft skills, například práci se stresem, Time – management, týmovou spolupráci, komunikaci, asertivní jednání, zpracování konfliktů a podobně. Nabízela by se i možnost objektivnějšího zkoušení, které by se přibližovalo více typu americkým USMLE zkouškám, ale osobně si momentálně tuhle cestu nedokážu představit.
Výborně je také přijímaná práce s peery, tedy těmi, kteří se v podobné situaci nacházeli. Mohou pak nabídnout své osobní zkušenosti. V rámci studentských organizací se určitě vyplatí co nejvíce podporovat i terapii sdílením a v neposlední řadě nabízet psychologickou pomoc nebo dokonce krizovou intervenci v případě, kdy se zdá osobní situace neřešitelná. Vzdělávání nejen ve věcech odborných bývá stále častěji a častěji zařazováno na univerzitách po celém světe. Podpora soft skills od prvních počátků kariéry může být pro všechny jenom výhra. Kdo by nechtěl chodit k lékaři, který se umí ovládat, je empatický, pracuje v týmu, poradí si s extrémním stresem a je jednoduše lidský. A nic z toho nebývá ani lékařům vrozené, musí na tom pracovat. Někdo více, někdo méně, ale všichni.
Ty sama jsi studovala medicínu v ČR, ale zároveň máš zkušenosti s přípravou na zmíněné USMLE – můžeš nám prosím přiblížit, o co přesně jde?
USMLE zkouška je takový americký standard. A je pravda, že jsem na fakultě absolvovala týdenní přípravu vedenou lektory z Mayo Clinic. Musím objektivně říct, že v tu dobu bych něco takového bez naprosto precizní a cílené přípravy ani omylem nezvládla. Výuka tehdy, a myslím, že ani dnes, nebyla připravena na komplexní a dost klinicky zaměřené otázky, které vyžadovaly přehled, souvislosti a rozhled, společně se znalostmi. Myslím, že bych byla připravena tak po roce až dvou klinické praxe. Rozhodně netvrdím, že se nedá dobře připravit, ale styl a přístup tohoto typu zkoušení je jiný.
Dalo by se podobné testování využít i v našich podmínkách? Redukovalo by to alespoň část zbytečného stresu?
Možná kdyby byl systém zkoušení pouze inspirován a výsledkem by byla kombinace zohledňující místní podmínky studia, pak by to cesta k vyšší nestrannosti nejspíš byla. K redukci stresu si nemyslím. Je to úplně jiný přístup, na který jednoduše nejsme zvyklí a tím by naopak, minimálně z počátku, stres jen rostl. Navíc je tu konečný výsledek. Tam vidím největší nevýhodu a obrovský stresor. Myslím, že se od té doby nic nezměnilo. Pokud totiž zkazíte jednu jedinou zkoušku, tedy USMLE, bude to mít dopad na obor, který si budete moci volit, místo, kam budete moci nastoupit, ovlivní to Vaši budoucnost.
I když má komplexnost a provázanost učiva, zároveň s klinickou praxí, své mezery a potenciál ke zlepšení, tohle by pro mě byl osobně obrovský stres. Přeci jen, zkazit jednu zkoušku, což se může stát každému, a vidět pak důsledky celý život? Na to bych v tu dobu neměla sebevědomí ani psychickou odolnost.
Jaká jsou úskalí podobného systému zkoušení?
Zkoušení musí být z mého pohledu výsledkem výuky, a ta je na většině fakult zaměřená na jednotlivé obory. Nejsem pedagog a nechci hodnotit, jestli je to špatně nebo dobře. Pokud ale budeme hledat co největší spravedlnost a nestrannost ve zkoušení odborných znalostí, pak to nejspíš bude muset být opravdová ochota spolupráce fakult s mediky. Zaměřit se na jejich zpětnou vazbu, která nesmí mít důsledky pro další studium. To může být nejdůležitějším ukazatelem, společně s průzkumy, jako je ten Váš.
Jak mohou studenti se stresem efektivně pracovat? Zmínila jsi důležitost Time- managementu, o kterém sis mimochodem připravila krátký článek. Co dalšího by studenti měli praktikovat, aby se udrželi v pohodě?
Studenti obecně, a medici obzvlášť, musí cítit podporu od svých fakult, že jim se stresem, který prožívají, pomohou, pochopí a navedou na cestu řešení. Od studentských organizací formou sdílení, peerů, volitelných předmětů, psychologické pomoci až po krizovou intervenci, jak jsme zmínila výše. Pomoc se musí aktivně nabízet. Neustále zdůrazňovat, že je v pořádku si o pomoc říct, že to není ostuda nebo neschopnost studium zvládat. Jako esenciální vidím minimálně základy stress managementu pro studenty. Být připraven znamená nebýt překvapen. To není zbytečná ztráta času a energie. Jednou to naopak může opravdu hodně času, a především stresu, ušetřit – medikům, budoucím lékařkám a lékařům, i fakultám. A rada pro mediky? Vydalo by to na další článek, ale snad jen naprosto základně. Hýbejte se, mějte kolem sebe lidi, kteří Vás povzbudí, mějte záliby, na které se těšíte, věnujte čas plánování a přípravám. A hlavně, nedávejte věcem význam, který nemají – určete si priority, a to ostatní nechte plavat, s čistým srdcem a bez výčitek!
Ve svém projektu se podle svých slov potýkáš se značnou rigiditou systému a složitostí v zavádění efektivních změn. Existuje nějaká rada nebo způsob, jak změn opravdu dosáhnout?
Každou reakcí na změnu je přirozeně odpor. Změna totiž vyžaduje akci, energii, čas, a hlavně vůli. Kdo nechce, nikdy ho ke změně nepřinutíte, však to znáte i u některých pacientů. Až budou sami chtít přestat kouřit, přestanou, dřív ne, i kdybyste se na hlavu stavěli. Zdravotnictví je na pokraji všeho, personální kapacity jsou dávno vyčerpány a pořád se nic neděje. Proč tedy nezkusit změny, které jsou levné, dají se aplikovat hned teď a hlavně, týkají se lidí, mediků a budoucích i současných zdravotníků. Na ty se myslí téměř až v poslední řadě, tam vidím ten největší problém.
Těm, kteří tedy chtějí změn dosáhnout, a pro mě je to veliká výzva, vize i osobní motivace, nezbývá nic jiného než systematicky ukazovat, jaké benefity změnou získáme, a proč je tak důležitá. A taky neustále opakovat, opakovat a opakovat a mít taky trochu štěstí být ve správnou chvíli na správném místě. Jako vždycky, dělat to nejlepší, co dokážeme.
Je to už pár let, co jsi medicínu dokončila, přesto se zeptám. Jak jsi během studia vnímala nadměrný stres sama na sobě a svých spolužácích?
Medicína byl stres, obrovský stres, ale zpětně to hodnotím jako jedno z perfektních životních období (nebojte, tehdy bych to tak rozhodně nepopsala). Studovala jsem v Hradci, na malé fakultě, všichni jsme se znali, bydleli na stejných kolejích. Vytvořili jsme tak perfektní skupinu lidí, se kterými se vídáme dodnes. Byla to druhá rodina, sdíleli jsme radosti z každé zkoušky a nestyděli se za slzy. Dělali jsme si vzájemně takovou terapii sdílením a nesmírně se podporovali. Chodili jsme společně sportovat, i do hospody a vídali se i o prázdninách. Všechno to tehdy bylo lidech. I když někteří odešli nebo prodlužovali studium, pořád patřili k nám, bez ohledu na studijní úspěchy.
Dařilo se ti stres zvládat?
Musím říct, že objektivně dařilo. Možná proto, že jsem opravdu poznala svoje soul mates, nebo protože jsem hodně sportovala, ale myslím, že hlavně proto, že jsem věděla, že i kdybych to nezvládla, tak si poradím jinak. Že nezvládnutou zkouškou svět nekončí, že jsou i jiné možnosti, které Vás mohou dělat šťastné, naplněné a uspokojené. A to jsem si říkala vždycky, před každou zkouškou, před každou státnicí. To mi pomohlo nejvíc, příliš se neupínat. Chtěla jsem, moc jsem chtěla studium dokončit, ale vždycky jsem hluboko uvnitř věděla, že to nemusí být jediná životní cesta.
Obloukem se vracíme zpět k tvému projektu. Na koho se nejvíce zaměřujete a jaké jsou podle tebe nejdůležitější předpoklady pro to, aby byli čeští zdravotníci spokojení?
V rámci neziskové organizace Spokojení zdravotnicí v globále podporujeme zdravotníky mnoha projekty. Největším, momentálně běžícím, projektem je Pyramida pomoci, který se zaměřuje na vzdělání vedoucích zdravotníků v oblasti soft skills. Ti, kteří vedou oddělení, sály, ambulance, či stacionáře nemají prostor, čas ani energii se věnovat něčemu jinému než medicíně. Pracují ale s lidmi, vedou je, a proto by měli mít minimálně elementární znalosti, jak ke svým podřízeným přistupovat, aby jim nedělali ze života peklo, ale naopak pro ně každý rád pracoval. Připravili jsme online kurz s dalšími benefity, který krátkými video-lekcemi cílenými přímo do zdravotnictví naučí efektivnímu přístupu k ostatním zdravotníkům tak, aby se docílilo maximální pracovní spokojenosti a příjemné firemní kultury.
Soft skills jsou nesmírně podceňované a stojí na okraji zájmu, každý je bere jako samozřejmost, ale tak to rozhodně není. I na neodborné stránce zdravotnictví se musí pracovat. Chceme změnit pohled na zdravotníky. Chceme, aby se od svých nadřízených dočkali úcty za práci, kterou odvádějí, respektu a byla jim dána podpora jejich potřeb a přání. Jedině tak budou chtít zdravotníci ve zdravotnictví zůstávat.
Co by to přineslo společnosti?
Jedině pokud uvidí zdravotníci snahu o změnu od svých nadřízených, když se pyramida těch, kteří mají moc, změní v Pyramidu Pomoci, pak se stabilizuje personální situace, omezí se fluktuace a postupně i personální krize. Zdravotník je to nejcennější, co zdravotnická zařízení mají, je třeba se o ně náležitě starat. Spokojený zdravotník neodchází.
Moc děkuji za tvůj čas.
Já díky za prostor. Přeji Vám sílu pokračovat na cestě osvěty i přes překážky, které Vás mohou čekat. Děláte super věc a máte naši velkou podporu.
