V rámci portálu Po medině Vám postupně přinášíme rozhovory s mladými lékaři různých specializací. Cílem není nic jiného, než nabídnout studentům všeobecného lékařství náhled do období po poslední státnici. Věříme, že Vás rozhovory svou strukturou obohatí i pobaví. Dalším respondentem je absolvent 3.LF a opavský ortoped, MUDr. Jan Němec.
Ahoj Honzo, mohl by ses v první otázce čtenářům trochu představit prosím?
Ahoj Martine, předem bych rád poděkoval, že jsi mě se svým projektem oslovil. Jak už zaznělo, jmenuji se Jan Němec, narodil jsem se v Ostravě, kde nyní i bydlím. Pracuji jako lékař na ortopedickém a traumatologickém oddělení Slezské nemocnice v Opavě. Promoval jsem v červenci 2019 na 3. LF UK v Praze.
Jak vzpomínáš na svá studia?
Na studium nyní s odstupem vzpomínám velmi kladně. Studium bylo náročné, každý mu musí věnovat spousty hodin, musí si odepřít kus života a místo piva v pátek večer s kamarády sedět nad knihou dlouho do noci. Na druhou stranu mě vždy naplnil pocit zvládnutí zkoušky, to pro mě byla úplně dostačující satisfakce. Se svými spolužáky jsem v kontaktu, často si píšeme a už několikrát jsem nostalgicky vzpomínal.
Je něco, co bys třeba s odstupem změnil, nebo studentům doporučil?
Když se nad celým studiem zamyslím, tak bych z těch zásadních rozhodnutí neměnil nic. Jistě by se našlo pár drobností, ale ty nejsou tolik podstatné. Ze své zkušenosti bych určitě všem doporučil, aby se během klinické fáze studia doslova hrnuli do praktických dovedností. Od aplikací injekcí, odběrů krve, zavádění kanyl, zkoušení sonografie, asistování při operačních výkonech. Nikdy nebyl pořádně čas zůstat na praxi déle, protože se člověk spěchal učit na zkoušku, ale vždycky se to dá nějak vymyslet a ten čas využitý k získání těchto „skills“ v medicíně je určitě výhodou každého absolventa. Samozřejmě to musí mít meze. Ale tohle je jedna z věcí, kterou bych nyní dělal jinak a více se během školy zajímal.
Pojďme nyní prosím k tvému oboru. Jaká cesta vedla k finálnímu rozhodnutí?
Na tuhle otázku odpovím malinko zeširoka. Od svých 9 let hraju fotbal, nazval bych to svou vášní. V podstatě od nástupu na medicínu jsem tušil, kterým směrem se vydám, ale přesně pojmenovat jsem to neuměl. Myslím si, že finálně jsem se rozhodl po splnění 5. ročníku přes letní prázdniny. Chtěl jsem se starat o pacienty mladšího věku, sportovce, fotbalisty. A tak nějak i povoláním lékaře zůstat v tom sportovním kolektivu. Ortopedii jsem si zvolil pro svou úzkou souvislost se sportovním výkonem.
Jaká jsou hlavní specifika tvého oboru?
Pracuji v operačním oboru. Provádíme poměrně širokou škálu výkonů, od malých korekčních operací, dekompresí nervových struktur v úžinách přes artroskopické operace až po náhrady kloubů. K tomu máme také traumatologii, takže se zabýváme traumaty končetin.
Naplnila se očekávání, se kterými jsi nastupoval? Případně existuje něco, co bys jako student o svém oboru rád věděl?
Ano, očekávání se více méně naplnila. Jako student bych určitě chtěl vědět více o té druhé stránce operativy. Tou je práce na oddělení. Jedná se hlavně o práci na počítači – psaní příjmů, propuštění, denní vizity a psaní ordinací. Často se toho nahrne hodně v jeden čas a člověk pak neví, kde mu hlava stojí a co je potřeba udělat dříve. Tohle jsem jako student v chirurgických oborech úplně nevnímal. Celkově je to o zvyku a hlavně kompenzaci operováním. Být například celý rok jenom na oddělení by bylo na palici.
Jsi se svým rozhodnutím nyní spokojený?
Jsem velmi spokojený. Všechny požadavky, které jsem před nástupem měl, se mi zatím plní. Prioritou bylo dostávat se k operačním výkonům relativně brzy po škole, což není standardem všude. Zatím se mi to daří a navíc kolegové mají trpělivost a snahu mi předávat jejich zkušenosti.
Jaké další obory jsi zvažoval?
Nejvíce jsem se rozmýšlel nad chirurgickým nebo ortopedickým kmenem. Oba obory jsou úzce spjaty s traumatologií, kterou jsem měl jako podmínku. To už dost omezilo možnosti.
Do jaké míry tě ovlivnilo studium na LF?
Na univerzitě mě ještě oslovila intervenční kardiologie, ta měla ve Vinohradské fakultní nemocnici vysokou úroveň, ale nakonec jsem se rozhodl pro operační obor.
Jaké byly úplné začátky v roli lékaře – absolventa?
Jedním slovem – chaos. Bylo to hektické, spousta informací ze všech stran. Naštěstí na mě nebyl vyvíjen velký tlak a veškeré zaučení bylo tak nějak harmonické. Chodíval jsem domů unavený, najedl se a šel spát. Ale po zhruba 3 měsících se to všechno urovnalo a začal jsem si zvykat na nový režim.
Co bylo (je) v tomto období nejdůležitější?
Za nejdůležitější považuji vykročit správnou nohou. Snažit se zapadnout v kolektivu a tak nějak se aklimatizovat na zvyklosti spolupracovníků. Ještě před tím si ideálně zkusit pár dní na budoucím pracovišti formou stáží. To člověku dost napoví, jestli se mu na daném místě bude zamlouvat nebo raději zvolí jiné pracoviště.
Jaké bylo přijetí novými kolegy na oddělení?
Přijetí bylo milé, myslím, že kolegové byli velmi tolerantní a chápaví. Určitě pomohli a stále při čemkoli jsou mi k dispozici. Takže s pracovním kolektivem jsem spokojen, doufám, že to tak zůstane i nadále. Měl jsem možnost vyzkoušet si pár celých pracovních dní na oddělení, kam jsem posléze nastupoval ještě před podpisem smlouvy. Beru to jako velké plus v rozhodování, tohle bych vřele doporučil, člověku to opravdu dost napoví.
Jaké náležitosti jsi musel vyřídit v období mezi poslední státnicí a prvním pracovním dnem?
Po absolvování fakulty je spousta vyřizování. Co si vzpomínám, tak je nezbytná registrace v ČLK, následně zapsání do kmene. Pokud člověk ví, kterým směrem se chce vydat, zapsání do specializačního postgraduálního vzdělávání hned zvedne platovou třídu z 11 na 12.
K dokumentům ve zkratce: výpis z rejstříku trestů, diplom, vstupní prohlídka, výpis zdrav.dokumentace PL. Je toho poměrně dost. (doporučujeme článek První kroky po medině – pozn. redakce). Doporučuji si ale hlavně užít dlouhé a zasloužené prázdniny!
Sloužíš?
Ano, začal jsem sloužit po 6ti měsících. Nebyl jsem do služeb nucen, bylo to vše na domluvě a pocitu, kdy bych chtěl začít sloužit. Tohle si velmi kvituji. Standardně máme 3 služby za měsíc. V době Covidu jsem vypomáhal na infekčním oddělení a sloužil i více – cca 6 služeb za měsíc. Ale to byl výjimečný stav a bral jsem jej jako příležitost přičichnout k novým věcem. A taky si přivydělat.
Musím se zeptat, jak jsi finančně ohodnocen?
Klasicky dle platové tabulky, které vydává MZ.. to je veřejně dohledatelné.
Máš čas i na jiné věci než na práci?
Když se zamyslím, tak nyní po návratu do Ostravy mám více času na rodinu, přítelkyni i přátele. Volného času po práci mám dostatek. Očekával jsem to horší. Mým hlavním koníčkem je fotbal. Zatím se mi daří stíhat zápasy i tréninky. Mimo fotbal se snažím věnovat horské turistice a cyklistice. Ostatně kolegové v práci jsou velcí sportovci, takže se nesmím nechat zahanbit (usmívá se). Tohle je další z pozitiv, která tvoří příjemnou atmosféru v práci.
Dvakrát už jsi zmínil svou vášeň k fotbalu, zastavme se chvíli i u tohoto tématu. Řekl bys nám něco o fotbalové historii a současnosti mladého lékaře Jana Němce? Pokud se nepletu, jsi nyní dokonce v kádru reprezentace. O co se jedná?
Fotbal hraji od 9ti let. Dostal jsem se k němu přes kamaráda, který mě vzal na trénink a už jsem u něj zůstal. Fotbal resp. sport mě mnoho naučil a jsem za to nesmírně rád. Asi jako nejdůležitější považuji disciplínu a práci v kolektivu/týmu tzv. „společně táhnout za jeden provaz“. Nyní si toho velmi vážím a snažím se to uplatnit i v práci, kde je práce v kolektivu důležitá. Aktuálně hrajeme s kamarády v Ludgeřovicích 1.A třídu hlavně pro radost.
K lékařské fotbalové reprezentaci jsem vzhlížel již během studií a fandil jim během každého šampionátu. Každý rok se pořádá mistrovství světa ve fotbale pro lékaře. Za posledních 7 let byli naši kluci 7x ve finále a 3x vyhráli zlato. Po posledním MS v Praze měli větší obměnu kádru a hledali nové tváře. Jsem v reprezentaci nováčkem, takže teprve uvidíme, jestli se dostanu do výběru pro MS v Argentině, které bylo odloženo pro pandemii na příští rok.
Podle čeho sis zvolil nemocnici pro start své kariéry?
Mojí prioritou bylo začít na menším pracovišti v dojezdové vzdálenosti z mého bydliště. Bydlím v Ostravě, takže okruh možností byl omezený. Navíc ortopedická pracoviště jsou aktuálně dobře saturována a nedostatek lékařů v tomto oboru není až tak znát. Byl jsem se podívat na pracovišti v Opavě, kde jsem měl největší zájem začít a vlastně už jsem dál nemusel hledat. Splňovalo všechna má kritéria od odborných po společenské, takže nebylo co řešit.
Obecně si myslím, že v chirurgických oborech je lepší zvolit menší pracoviště. Naučit se obecné postupy od úplných základů a časem je postupně rozvíjet nebo následně s těmito znalostmi odejít na vyšší pracoviště.
Byla ti nabízena k podpisu stabilizační dohoda?
V podstatě nebyla. Má to malý háček. Při nástupu jako absolvent po mně nepožadovali podepsat žádnou stabilizační dohodu, jenže po splnění kmene a pokročení ke specializovanému postgraduálnímu vzdělávání už naše nemocnice stabilizační dohodu vyžaduje. Ty podmínky se teď aktuálně mění a stabilizační dohoda by měla být na mém pracovišti nově už mimo hru. Každopádně jsem odpůrcem stabilizačních dohod a podepisovat ji nechci, pokud to nebude nevyhnutelné.
Chtěl by ses ještě s něčím podělit nebo studentům něco doporučit?
Nic mě už nenapadá.
Dobře Honzo, moc ti děkuji za tvůj čas a přeji mnoho úspěchů v další praxi i životě.
Pm.
