Před Itibo
Je podmínkou účasti v Itibo mít ukončený nějaký konkrétní ročník nebo absolvovanou nějakou konkrétní praxi?
Vyloženě striktní to není, ale je zvykem, že jezdí studenti z vyšších ročníků, kteří mají více klinických zkušeností, tzn. minimálně po ukončeném třetím ročníku. Do třetího ročníku medicíny totiž převažují preklinické předměty a zkušenost studenta s vlastní klinickou praxí je malá. Je tedy preference přijímat studenty z vyšších ročníků, ideálně od čtvrťáku a výš. Ve výběrovém řízení také porota
a přisedající hodnotí, co má student za sebou, jestli např. ve svém volném čase chodil tzv. „fiškusovat“, tedy dobrovolně docházel na pracoviště svého výběru, čímž získával oproti ostatním skvělou praxi.
Byl problém s tím, aby tě pustila fakulta?
Tím, že tento projekt začal ve spolupráci s 3. lékařskou fakultou, tak to svolení bylo v podstatě automatické.
Týká se projekt Itibo pouze 3. lékařské fakulty nebo mohou vyrazit medici i z jiných fakult, popř. studenti nelékařských oborů?
Projekt Itibo se rozšířil i na některé další fakulty. Jistě vím o medicích z 1. a 2. lékařské fakulty, kteří také byli v Itibo. Nejsem si jistá, jak je to s mimopražskými fakultami, nicméně Aleš Bárta (zakladatel projektu pozn. red.) je velmi vstřícný, takže si myslím, že by nebyl problém, kdyby chtěl jet někdo z jiné fakulty. Jak je to ale s nelékařskými profesemi, to nedokážu říct úplně přesně. Vím o zdravotních sestrách, které do Itibo s A. Bártou jely, jednalo se ovšem o zkušené zdravotnice. Například ale zrovna v našem turnusu s námi vyjel kolega, který vystudoval fyzioterapii a do toho byl studentem medicíny. Ještě mě napadá, že by se tam opravdu hodili zubaři, eventuálně i dentální hygienik, jelikož v Itibo mají někteří lidé jak akutní, tak dlouhodobé problémy s chrupem, s kterými se často k erudovanému zubaři nedostanou. Navíc v nemocnici je slušně vybavená zubní ordinace.
Jak vypadá výběrové řízení?
Skládá se ze dvou částí. První kolo zahrnuje pečlivě napsaný motivační dopis a k tomu přiložený životopis. Na základě toho jsou pak vybráni studenti, kteří postoupí k druhému kolu, tedy k osobnímu pohovoru s lékaři a ostatními, kteří se nějakým způsobem na projektu podílí. Rozhovor byl veden ve velmi přátelském duchu. Bavili jsme se o tom, jaké mám představy o misi v Itibo, jakým způsobem bych reagovala v daných situacích, pamatuji si, jak se mě Aleš Bárta ptal, jak bych reagovala, kdybych musela ošetřovat těžce zraněné dítě.
Kolik lidí se hlásí na jeden výjezd a kolik je nakonec vybráno?
To bohužel nevím. Myslím, že ve druhém kole nás bylo do dvaceti a většinou jede pět studentů.
Na jak dlouho se jezdí? Je podmínka minimální nebo maximální délky pobytu?
Zpravidla se jezdí na měsíc. Standardně zkrátit, nebo prodloužit pobyt nejde. Může se zdát, že vzhledem k tak vzdálené destinaci je měsíc krátká doba, ale bere se ohled i na studentovy studijní povinnosti. Taky je potřeba říct, že pro mnohé může být taková změna prostředí a kultury značnou zátěží. Každopádně ti, co vyrazili v létě, si pobyt prodloužili a ještě společně po Africe cestovali, to mi zase přišlo na druhou stranu skvělé. Myslím si, že měsíc v rámci první zkušenosti s tropickou medicínou je únosný jak po fyzické, tak po psychické stránce.
Hlásíš se na konkrétní turnus a je možné si turnus přehodit, když ti nevyhovuje termín?
Na pohovoru se nás ptali, jestli by nám vyhovovalo pro odjezd spíše jaro, nebo letní prázdniny a snažili se přihlížet k našim preferencím. Člověk ale musí počítat s tím, že se musí přizpůsobit. Termín, kdy pojedeme, nám byl oznámen dostatečně dopředu, abychom měli čas si vyřídit vše potřebné. Pamatuji si, že necelé dva týdny před odletem, jsem složila státnici z neurověd. Když se tam člověk těší a má motivaci, tak to všechno zvládne.
Co se týče studia, dá se po příletu vše dohnat?
Určitě. V souvislosti s jakýmkoli výjezdem, ať už na Erasmus nebo do Itiba se může stát, že student musí na nějakou dobu změnit třeba svůj kruh nebo si dodělat předmět v dalším roce, ale neznám nikoho, kdo by kvůli Itibu nebo Erasmu musel studium prodlužovat.
Může se student do Itibo hlásit víckrát?
Obecně se dává příležitost co nejvíce zájemcům a možnost vyjet jako student bude spíše omezena jen na jeden výjezd. Nicméně moji kamarádi, kteří se mnou byli v Itibo, nedávno vyrazili znovu, tentokrát v roli lékařů. Zároveň bych ale chtěla dodat a povzbudit studenty, kteří se do Itibo nedostali, aby nezoufali. Existuje spousta dalších organizací (odkazy pod článkem pozn. red.), s kterými je možné do Afriky jako medik vyrazit. Pokud neprahne student po dalekém cestování a přesto se chce naučit spoustu praktických věcí, doporučuji být aktivní a dělat něco i nad rámec svého studia. Student může klidně od druháku, od třeťáku chodit na pracoviště, které je mu blízké (chirurgie, gynekologie atp.) nebo absolvovat nejrůznější praktické kurzy, které mnohé fakulty nabízí. Neodpustím si přihrát vlastní polívčičku a pozvat čtenáře v říjnu 2023 na již 2. turnus zážitkového a praktického Po medině Kempu, který organizujeme s týmem Po medině.
Je nějaký požadavek na jazykovou úroveň angličtiny a je potřeba ji prokázat třeba zkouškou?
Na znalost jazyka jsme žádné požadavky neobdrželi a ani úroveň jsme nemuseli nijak dokládat (naše jazykové dovednosti jsme jen zmínili v životopise) spíš se od nás očekávalo, že anglicky umíme dobře. V Keni se mluví jazykem, který je odvozený ze svahilštiny. Na to jsme byli vybaveni tabulkou se základními slovíčky a frázemi a snažili jsme se to v komunikaci s pacienty používat. Angličtina je v Keni druhým oficiálním jazykem, ale ani samotní Keňané ji neovládají dokonale. Řekla bych, že mají takovou svoji africkou angličtinu, takže bylo někdy vtipné se dorozumívat. Často jsme používali ruce, nohy a vždy to nějak šlo. Není tedy potřeba mít perfektní angličtinu, protože ani samotní obyvatelé jí nevládnou.
Vzhledem k tomu, že Afrika trpí jinými zdravotními problémy, bylo potřeba se něco doučit?
Jak už jsem zmínila, teď když se na to dívám zpětně, bylo by pro mě lepší odjet až v šestém ročníku, protože bych toho více věděla a měla více zkušeností. Pro mě jako pro páťáka to bylo ve srovnání s ostatními trochu těžší. Přínosné bylo mluvit se studenty, kteří tam byli před námi. Měli jsme tak možnost se na některé věci připravit (malárie, parazitární onemocnění, základy pediatrie, chirurgické šití).
Musí si student hradit stáž v Itibo sám?
Nevím, jak to funguje na jiných fakultách, ale tím, že projekt vznikl ve spolupráci s 3. lékařskou fakultou, jsme měli velkou část od fakulty proplacenou. Kromě výdajů za letenky je třeba podstoupit speciální očkování, brát po celou dobu antimalarika, nechat se pojistit a eventuálně doplnit vybavení. To vše mohou být nemalé částky, je proto s výhodou, když studentovi fakulta nebo jiná organizace (např. Fond mobility) část proplatí.
Proč jsi chtěla do Itiba odjet?
Jednak má tento projekt skvělou pověst a jednak jsem milovala Lékaře bez hranic (a stále je mám ráda). Mým velkým vzorem byl a je lékař Tomáš Šebek, hlavně svým nadšením pro práci a pomoc lidem. Další motivací bylo získat zkušenosti, které bych jinde nezískala a touha po dobrodružství. Myslím, že u ostatních to bylo podobné.
V Itibo
Jak funguje zdravotnictví v Keni?
Rozdíly ve zdravotní péči napříč zemí jsou obrovské. Třeba v Nairobi jsou i velmi moderní nemocnice s medicínou na skvělé úrovni. Úplně jinak to ale funguje na vesnicích a odlehlých místech. Spousta lidí v Africe také nemá pojištění, bez něhož se k vyšší a odbornější péči nedostanou.
Jaký typ nemocnice je Itibo?
Nemocnice v Keni mají několik stupňů. Ten nejnižší stupeň zařídí jen základní péči, často to jsou jen ambulance. Na mnoha místech nepracují lékaři, ale někdo mezi lékařem a sestrou se vzděláním podobným našim posledním třem ročníkům medicíny (tzv. clinical officers), mají tedy vzdělání spíše v klinické praxi, ale ne v preklinických předmětech. Druhý stupeň nemocnic má už péči rozšířenější a Itibo odpovídá zhruba třetímu stupni. Další stupně mají navíc operační péči, jednotky intenzivní péče apod. V Itibo jsme měli k dispozici porodnické a zubařské lůžko, výhřevné lůžko pro novorozence, lůžkovou péči pro hospitalizované, místnost s rentgenem a taky malý chirurgický sálek, kde se prováděli sutury ran. Starali jsme se o pacienty s infekčními ložisky vyžadující sanaci, ale bez vážné alterace stavu. Takovým hlavním centrem byla ovšem všeobecná ambulance, která měla prakticky nepřetržitý provoz. Pokud se stav pacienta zhoršil, pacient se transportoval na vyšší pracoviště, většinou do Nyamiry. Pacienty ve vážném stavu jsme byli schopni transportovat naším sanitním vozem. Pokud byl na tom pacient dobře, dopravoval se sám nebo ho vezla rodina na motorce, na které mnohdy jel až neuvěřitelný počet lidí a věcí.
Bylo tedy možné poskytnout péči nějakým vážnějším stavům?
Provést složitou operaci nešlo, ale starali jsme se třeba o holčičku s těžkými popáleninami nebo o pacienta v bezvědomí z důvodu intoxikace. Oblast, kde sídlí Itibo je poměrně chudá a lidé nemají peníze na alkohol, tak si vyrábějí vlastní. Nápoj se jmenuje changa a je opravdu nebezpečný, protože ho místní vyrábějí mj. ze starých autobaterií. Po jeho požití může člověk skončit v bezvědomí kvůli těžké hypoglykemii. Na nás je, abychom tento stav poznali, pečlivě kontrolovali pacientovi životní funkce a zahájili léčbu podáním glukózy i.v.
S jakými zraněními, diagnózami se může člověk v Itibo potkat?
Častá je malárie, různí parazité, kožní onemocnění, infekce a akutní stavy jako sečné rány, úrazy při práci nebo pády z motorových vozidel, denním chlebem jsou porody, nelze opomenout onemocnění AIDS.
Jak je to v Keni s bezpečností?
I když musel být celý areál obehnán vysokým plotem a měli jsme k dispozici místního hlídače, žádné velké nebezpečí jsme nepociťovali. Obezřetnosti ovšem není nikdy dost, kromě agresivních psů může člověk narazit na místní gangy atp. Není výjimkou, že sousedské spory se řeší mačetou.
Je péče v Itibo pro pacienty bezplatná?
Ano, díky podpoře a dotacím organizace ADRA a dalším lidem dobré vůle, sponzorům atd. je péče nejen bezplatná, ale vybavení a zařízení nemocnice je neustále doplňováno a rozšiřováno.
Kdo tvoří tým v Itibo?
Studenti odjíždějí vždy s jedním nebo více lékaři. V našem případě to byl internista Lukáš Malý a Aleš Bárta, který mj. pracuje jako záchranář. V samotném Itibu pak byli stabilně tři až čtyři lidé, kteří nebyli lékaři, ale tzv. clinical officers, jak už jsem zmínila. Lékaři tedy nejsou v Itibo po celý rok, ale pokaždé, když přijedou, je možné rozšířit spektrum lékařských výkonů nad rámec běžných služeb nemocnice Itibo, za což jsou místní pacienti opravdu vděční. My studenti jsme naopak čerpali z jejich bohatých klinických zkušeností. Díky tomu, že se clinical officers často musejí spoléhat jen na svoje vlastní smysly, jsou skvělými klinickými diagnostiky.
Pracovali jste sami, nebo společně s lékaři?
V zásadě jsme pracovali společně s clinical officers, u složitějších případů jsme vždy měli vedle sebe někoho zkušeného. Když jsme byli třeba na chirurgickém sálku, nechávali nás lékaři nebo i Aleš Bárta sešít ránu, provést převaz atp., ale pracovali jsme pod jejich odborným dohledem. To bylo skvělé. Určitě si tam medik nepřijde ztracený, všichni, včetně místního personálu jsou nápomocní.
Museli jste vést pacientovi dokumentaci?
Ano, vede se dokumentace. Když pacient nezapomene, má u sebe takovou malou knížečku, do které se všechno píše ručně. Každý píše jinou propiskou, jinou barvou, někdy pastelkou, nejsou tam žádná razítka. Člověk by řekl, že si tam i pacient může něco připsat sám. Ve městech, kde mají v nemocnicích počítače, bude jistě jiná úroveň. Kromě toho jsme si ještě vedli informace o pacientech a jejich stavu do naší knihy, abychom měli nějaký přehled.
Probíhali i nějaké vizity nebo společná diskuze?
Ano. Scházeli jsme se každé ráno a večer (u dobrého jídla 😊), abychom si předali informace o pacientech, ale i si popovídali o tom, co jsme viděli, zažili, také jsme si rozdělovali úkoly.
Jak jste si vlastně rozdělovali práci?
Spravedlivě jsme se střídali. Točili jsme se na ambulanci, na porodním sále, či na lůžkách a měli jsme i tzv. službu domeček. S nadsázkou můžu říct, že to byla nejtěžší služba na celém pobytu. Domeček totiž znamenal vyprat pro všechny, uklidit celý barák, nachystat jídlo, tedy svačinu, oběd, druhou svačinu a večeři. Domeček byla opravdu náročná role, při které jsme si v Africe kromě medicíny vyzkoušeli i roli hospodyňky. 😊
Co ti Itibo dalo?
Dalo mi to obrovskou praktickou zkušenost a taky představu o zdravotnické péči ve třetím světě. Pochopila jsem, jaké je to nést zodpovědnost za zdraví svého pacienta. V ČR to většinou funguje na stážích tak, že se medik, mimo ošetřovatelskou péči, zpravidla dívá a je rád, když podrží háky při operaci, pomůže při převazu rány nebo žilním odběru. Ale aby se podílel alespoň z části na procesu, jak se bude s pacientem dále postupovat, tak to spíše ne. Naproti tomu v Africe bylo někdy potřeba se spolurozhodnout, jak dál postupovat. V tomto smyslu se u mě začal budovat smysl pro zodpovědnost o zdraví pacienta. To mi moc pomohlo při přechodu do vlastní praxe. Do té doby jsem byla spíše naivní a tíhu zodpovědnosti jsem si tolik neuvědomovala. Jakmile se s tím ale člověk v praxi setká, dolehne to na něj a naplno to pocítí. Díky Itibo jsem ale tuhle zkušenost už měla a přechod do praxe nebyl žádný náraz do zdi, ale vcelku přirozené pokračování mojí medicínské dráhy. Jinak mi Itibo dalo kamarády a skvělé zážitky.
Co bylo naopak v Africe pro tebe těžké?
Díky tomu, že se o nás všichni perfektně starali jak po fyzické, tak psychické stránce, tak jsem nestrádala. Náročné bylo nespat během noci, pokud měl člověk noční službu a něco se dělo, vůbec jsem na to nebyla zvyklá. A konec pobytu byl těžký, ještě se mi nechtělo jet zpátky, byla jsem tak nadšená, že jsem toho chtěla vidět a zažít ještě víc, ale tohle by si asi člověk mohl říct vždycky.
Jak moc bylo pro tebe psychicky náročné vědomí toho, že pacientovi by bylo možné v evropských podmínkách pomoci možná lépe, ale v afrických podmínkách se musí volit úplně jiný postup?
Samozřejmě mě to mrzelo. Setkali jsme se s pacientem s rozsáhlým nádorem pažní kosti a ramene, který jsme zobrazili na RTG, snažil se vybrat peníze na operaci, přispěli jsme, ale stejně jsme všichni tušili, jak to asi dopadne. V takových chvílích mi bylo smutno a člověk přemýšlel, jak by to asi dopadlo, kdyby tento člověk žil někde jinde. Na druhou stranu jsme věděli, že díky nemocnici tam nějaká zdravotní péče je a že i my jsme malým dílem a přispíváme k jejímu fungování a rozvoji. A když bylo náhodou potřeba, bylo s kým si o těchto věcech popovídat.
Jaká byla práce a komunikace s pacienty?
Komunikace byla občas vyčerpávající a frustrující. Jak jsem zmínila, jejich angličtina není dokonalá a má svůj přízvuk. Někdy se taky pacienti nevraceli na kontroly a o spolupráci s dětmi ani nemluvím. Hodně nám ale pomáhali místní pracovníci, hlavně s tou komunikací. Taky jednání keňských pacientů je dost nevyzpytatelné. S naprostou většinou jsme neměli žádný problém. Jak jsem ale uvedla, někteří Keňané jsou zvyklí řešit spory mačetou nebo jiným násilí, takže když byl pacient agresivní, byli jsme rádi, že tam máme ozbrojenou hlídku, což je bohužel potřeba. Měli jsme tam například pacienta, kterého kousla vlastní manželka do ruky, a měl strženou kůži. Obecně kousnutí se špatně hojí, protože se do rány dostane velké množství bakterií. Měli jsme strach, jak se bude ten pán hojit, ale naštěstí se vše zhojilo krásně.
Po Itibo
Jak moc těžký byl po africké zkušenosti vstup do českého zdravotnictví, ať už se to týká samotného systému nebo komunikace a spolupráce s pacienty?
Myslím si, že tyto dva světy se dají jen těžko srovnávat. Jak zdravotnictví, tak i chování a přístup pacientů jsou jiné, rozdíly jsou tedy značné. Zatímco v podmínkách, v kterých jsme pracovali v Africe, jsem se setkala spíše s akutnější péčí, zde v Česku je portfolio dostupné péče samozřejmě širší a máme mnohem více chronických pacientů. Co se týče komunikace, tak ta má v pediatrii (Barča pracuje jako pediatr – pozn. red.) svoje specifika, lékař totiž komunikuje jak s dětským pacientem, tak i s jeho rodičem/rodiči, to může být někdy náročnější, nicméně i to je součást naší práce a my jsme tu od toho, abychom se to učili 😊.
Pomohlo ti Itibo k přijetí do současné práce?
Myslím, že ano, protože na moje stávající pracoviště se také hlásilo mnoho zájemců. Obecně, když student dělá nějakou aktivitu navíc, tak je to vždy plus.
Nalákalo tě to jet jako lékařka do Itibo znova nebo třeba s Lékaři bez hranic?
Ano. Hodně se o tom bavíme s mým přítelem, který byl shodou okolností taky v Itibo, že bychom takhle zase někam vyrazili. Itibo v nás zanechalo tak velkou stopu, že si myslím, že nás v budoucnu nějaká zahraniční mise nemine.
Ještě bych se ráda rozloučila se čtenáři tipem na dokument „Daleko za sluncem“ od režisérky Olgy Špátové. Dokument je přímo z nemocnice Itibo, zachycuje stáž studentů medicíny, vše, o čem jsme si povídali a mnohé další vám přinese tento snímek.
Odkazy na organizace, se kterými mohou medici vyjet na stáž:
