V první části rozhovoru s fyzioterapeutkami Kristýnou a Olgou jsme se zaměřili na rozdíl mezi lůžkovou a ambulantní fyzioterapií, na výhody a nevýhody fyzioterapie v nemocnicích a na mezioborovou spolupráci mezi fyzioterapeuty, lékaři a sestrami. V další části rozhovoru jsme se věnovali tématům komunikace fyzioterapeuta s pacientem, vzdělání, finančního ohodnocení a podpory zaměstnavatele.
O spolupráci a komunikaci s pacientem a rodinami
Jaké máte zkušenosti s přístupem pacientů?
O: V drtivé většině nám jsou indikováni spolupracující pacienti. Oni sami vědí, že fyzioterapii potřebují, že se nejedná o nic nepříjemného, i když terapie někdy bolestivá být může. Je tu samozřejmě i část pacientů, kteří o terapii zájem nemají nebo se jí ve výsledku aktivně neúčastní. V takovém případě máme možnost terapii ukončit s tím, že je bez efektu.
K: A já bych řekla, že jsou děti, které o nás taky nestojí a začnou brečet, jen co se objeví někdo cizí ve dveřích. Jedná se hlavně o děti ve věku od jednoho roku do pěti let. V tomto případě je nutné být tak trochu herec, šašek a psycholog a někdy se podaří dítě přesvědčit ke spolupráci. Pokud se to nepodaří, tak edukujeme rodiče, kteří terapii provádí a my chodíme pouze na kontrolu a konzultace. Jiné je to zase u novorozenců.
O: Ti se nemůžou bránit ☺
K: Ano, ti se nemohou bránit, tak tam je to v pořádku ☺
Máte pocit, že si k vám někteří pacienti dovolí více, protože jste třeba mladší než oni nebo jste ženy, ale u lékařů nebo u vašich mužských kolegů se to nestává?
O: Ano setkávám se s tím, ale naštěstí v mnohem menší míře, než jsem si myslela, že budu. Někteří pacienti se k ženám chovají blahosklonně, více si k nám dovolí nebo automaticky předpokládají, že máme nižší vzdělání než náš mužský kolega – ženu téměř všichni oslovují jako sestřičku, zatímco muže spíše jako lékaře. Ze strany lékařů jsem se někdy setkala s názorem, že fyzioterapeut pro ně není kolega, nepovažují nás za odborníky. S vyloženě sexistickým či podobným chováním jsem se ale osobně nikdy nesetkala.
K: Tím, že jsem vysokou školu absolvovala před čtyřmi lety, mám k dětem a teenagerům blíže než někteří moji kolegové. To v mnoha případech považuji za velkou výhodu. Jako žena jsem se už bohužel setkala s nevhodným chováním ze strany některých otců. O oslovení „sestřičko“ u ženy a „doktore“ u muže už mluvila Olga. Já jsem většinou pro děti teta Kristýna. ☺
Uvedu příklad. Máte pacienta s nehybnou končetinou, se kterým pravidelně cvičíte, ale po nějaké adekvátní době vidíte, že se hybnost končetiny nelepší. Jak se řešíte situace, když se vás pacient zeptá, jestli se hybnost zlepší, přičemž vy na základě vlastní zkušenosti pokrok spíše neočekáváte?
Na jedné straně je to otázka, která směřuje na vaši specializaci, ale zároveň by se dala zahrnout do prognózy, k jejímuž sdělení je kompetentní pouze lékař. Jaký je v této situaci postup?
O: Já osobně se snažím mluvit o fyzioterapeutické stránce věci a zdůrazňuji, že na průběh daného stavu má vliv řada faktorů, o kterých má lepší přehled právě lékař. Zdůrazňuji i důležitost psychického rozpoložení pacienta, jelikož i to může stav ovlivnit. Pochopitelně se tím fyzioterapeut pouští na tenký led, a proto musí být přístup individuální. Záleží také na tom, jaké konkrétní otázky pacienti mají, proto někdy následně komunikuji s daným lékařem.
K: Snažím se odpovědět tak, aby pacient viděl, kolik práce již odvedl. Co ho třeba ještě čeká v rámci rehabilitace, ale konečný verdikt léčby nechávám na ošetřujícím lékaři.
Jak funguje spolupráce s rodinami v případě, kdy potřebujete jejich pomoc? Třeba v případě zhoršeného psychického stavu pacienta nebo při terapii?
K: Většinou probíhá zaučení do terapie bez problémů, zvláště pokud je dítě v závažnějším stavu. Málokdy se stane, že rodiče řeknou, že to dělat nebudou, protože to není jejich práce. Někdy se stane, že bych potřebovala rodinu zapojit do terapie, ale oni se z oprávněných důvodů zapojit nemohou, protože se musí starat ještě o další potomky apod. Pak se samozřejmě také objevují i případy, kdy rodiče nelze edukovat, protože jsou na léčení, ve vězení apod.
O: My většinou spolupráci rodiny v rámci fyzioterapie hospitalizovaných dospělých nepotřebujeme.
Do sylabu lékařských fakult se začínají zavádět předměty týkající se výuky komunikace lékařů s pacienty a jejich rodinami. Myslíte si, že by byl takový typ předmětu potřebný i u nelékařských zdravotnických oborů? Jak jste zvládly a zvládáte komunikaci s pacientem nebo rodinami vy?
K: Nevíme, jaký je sylabus na našem oboru a naší fakultě teď, protože už jsme čtyři roky ze školy a sylabus se měnil. My jsme ale žádný takový předmět neměly, pouze okrajově psychologii. Musely jsme si v komunikaci s pacientem najít svoji cestu a nějak si to samy vyřešit, když přišla těžší chvíle. Myslím, že mluvím za obě, když řeknu, že to ve studiu chybí. Je to velká mezera vzdělání a mělo by to tam být, protože je to obrovská součást našeho pracovního života.
O: Dokážu si to představit i jako součást postgraduálního vzdělání. V našem oboru je poměrně zásadní, jak dokážeme s pacientem komunikovat a zvládat psychicky náročnější momenty. Myslím, že vzdělání v tomto směru je přínosné pro obě strany.
O vzdělávání, finančním ohodnocení a podpoře zaměstnavatele
Liší se nějak kompetence, možnosti pracovního uplatnění, finanční ohodnocení a podmínky práce fyzioterapeuta s bakalářskou úrovní vzdělání a s magisterským titulem?
K: Rozdíl je akorát v tom, že pokud máte magisterské vzdělání, máte tzv. odbornou způsobilost. To znamená, že nad sebou nepotřebujete žádný dozor. To je asi jediná odlišnost. Podle mě není ani žádný velký rozdíl v platu, jen v legislativě.
O: V rámci ambulantní sféry si může vlastní ordinaci založit jak fyzioterapeut s magisterským titulem, tak s bakalářským. To bývá také často příčinou toho, proč absolventi utíkají rovnou do ambulantní sféry.
Je tedy současné vzdělání fyzioterapeutů dobře nastavené? Je vlastně pochopitelné, že fyzioterapeuti nemusí být motivováni si magisterský titul dodělat.
K: Je to tak. Byly dokonce i snahy ze strany profesora Koláře, aby vzniklo kontinuální pětileté magisterské studium, ale neprošlo to schválením a asi se to ani nedořešilo.
O: Já si myslím, že je důležité, abychom měli fyzioterapeuty jak bakaláře, tak magistry. Magistr často o určité úvazky nestojí, ale ty jsou třeba více lukrativní pro bakaláře. Já si třeba nedokážu představit, že bych jako magistr pracovala v lázeňství, ale subjektivně mi přijde, že je to více žádané prostředí u bakalářů. Ale možná je to jen můj osobní pocit.
K: Taky si myslím, že se rychleji nasytí trh práce, protože u fyzioterapeuta bakaláře je přechod do pracovního prostředí opravdu rychlý. Samozřejmě pro ženy je to třeba lepší varianta, protože chtějí mít děti a rodinu, raději než strávit pět let na fyzioterapii nebo šest let na medicíně.
Liší se nějak postgraduální vzdělání fyzioterapeutů, pokud se rozhodnou věnovat se lůžkové nebo ambulantní fyzioterapii?
O: Spíše to závisí na tom, s jakými pacienty se rozhodnete pracovat. Podle toho si většinou vybíráte kurzy.
K: A také záleží na tom, zda se rozhodnete pracovat s dětmi nebo s dospělými.
Dlouhodobě se mluví o zastaralém systému postgraduálního vzdělávání lékařů. Jak je to u fyzioterapeutů?
O: My vlastně aktuálně žádné povinné postgraduální vzdělávání nemáme. Veškeré naše vzdělávání je na bázi dobrovolnosti. Já si tedy myslím, že kvalitní fyzioterapeut, který chce svoji práci odvádět dobře, by se měl vzdělávat celoživotně. Ale teď je to opravdu jen na nás, kolik kurzů, jak často a v jakém objemu absolvujeme. Za mě je to do určité míry v pořádku, protože mít nějak nařízené kurzy úplně nejde. A to právě z toho důvodu, že každý z nás se chce věnovat něčemu jinému a zároveň z fyzioterapeutického platu není jednoduché, některé finančně náročné kurzy vůbec uplatit.
Zmínily jste, že kurzy určené pro fyzioterapeuty jsou finančně náročné. Jak vás podporuje zaměstnavatel? Požaduje, abyste se vzdělávaly, ale bez jeho finanční podpory, nebo vás v tom i finančně podporuje? Nebo zaměstnavatele nezajímá, jestli se vzděláváte?
K: Moje zkušenost je taková, že je po nás požadováno mít každý rok plán vzdělávání, jaké kurzy chceme absolvovat, jakých konferencí se chceme účastnit. Myslím, že vedení oceňuje, když je člověk cílevědomý, ale zároveň nikoho do ničeho netlačí. S příspěvkem na kurzy je to tak, že na koho vyjde řada, tomu se přispěje a jinému zase ne. Neřekla bych, že je v tom nějaký systém.
O: U nás se přihlíží i k využitelnosti jednotlivých kurzů v rámci naší práce. Pokud bych si tedy chtěla udělat kurz týkající se pánevního dna, zaměstnavatel mi s největší pravděpodobností nepřispěje, protože se takovým pacientům v práci nevěnuji, což za mě dává smysl. Absolvování takového kurzu by bylo jen z důvodu mého zájmu, ačkoliv téma kurzu spadá do naší profese. Ne vždy tedy máme jistotu, že naše vzdělání bude proplaceno a do jaké míry. Podle mého názoru bývají obnosy na vzdělávání fyzioterapeutů často někde jinde než u něco lukrativnějších medicínských oborů, které nemocnicím a zaměstnavatelům přinášejí více peněz. Myslím si ale, že proplácení vzdělávání má budoucnost, protože je to jeden z benefitů, na který se spousta fyzioterapeutů při výběrů pracovního místa dívá.
V souvislosti s lékaři se mluví o jejich odchodu do zahraničí, mimo jiné i kvůli lepšímu finančnímu ohodnocení. Jak je to u fyzioterapeutů? Je finanční ohodnocení důvodem, proč absolventi odcházejí po škole raději do ambulancí než do nemocnic?
O: To, jestli jsou platy fyzioterapeutů v ambulancích větší nebo menší než v nemocnicích, je strašně individuální. Záleží na tom, jestli pracujete ve velkém nebo v menším městě, ve fakultní nemocnici nebo v ambulanci, jejíž výkony proplácí pojišťovna nebo zda jedete na přímou platbu. Nedá se to takto paušalizovat.
Přijde vám finanční ohodnocení fyzioterapeutů ve státní sféře adekvátní vůči zodpovědnosti a náročnosti práce a tomu, jaké jsou požadavky na vzdělání?
K: Myslím, že pro fyzioterapeuta žijícího v Praze platícího si tu nájem, když třeba ještě nemá partnera, tak je to nedostatečné. V takovém případě si nejste schopni zaplatit samostatné bydlení v garsonce tak, aby vám zbylo na další základní výdaje a už vůbec ne na volný čas. Když vezmu, že z toho platu musíte zaplatit nájem, jídlo a mělo by vám ještě zůstat na nějaké koníčky, tak je to za mě nedostatečné.
O: Řekla bych, že záleží, z jakého pohledu se na to člověk dívá. Velkou výhodou naší práce je, že ji máme víceméně jistou. Když budeme chtít odejít od současného zaměstnavatele a najít si práci jinde, tak vzhledem k aktuálnímu nedostatku fyzioterapeutů nebudeme mít problém. Na druhou stranu si myslím, že v rámci toho, že jsme vysokoškolsky vzdělaní odborníci, tomu ve srovnání s jinými obory ten plat neodpovídá obecně a ani v rámci zdravotnictví. Doufejme, že se to bude do budoucna zlepšovat, protože jinak nám reálně hrozí, že čím dál více fyzioterapeutů nebude spolupracovat s pojišťovnami a nebude chtít být zaměstnáno ve státní sféře. Spíše dají přednost přímé platbě, protože jim to jednak často rozvazuje ruce v rámci terapie a samozřejmě i příjmy jsou tím pádem úplně jiné.
K: A i dost lidí dá přednost úplně jinému povolání.
O: A tam bych řekla, že v tom nehrají roli jenom peníze, i když samozřejmě určitým způsobem pro někoho taky, ale je to i tím, že ta práce je fyzicky i psychicky náročná, takže pak často není motivace zůstat v daném oboru. Neřekla bych, že jsme nějaké chudinky, které s platem nevyžijí, to určitě ne. Nemám ale pocit, že jsem tak dobře finančně ohodnocená, abych si dokázala představit, že s podobným platem budu fungovat celoživotně.
K: No ale hypotéku si nevezmeš.
O: No, hypotéku si opravdu nevezmu, to ani omylem. Zároveň si myslím, že v průběhu let ten plat neroste takovým způsobem, aby to bylo pro fyzioterapeuty motivační. Tam už musí hrát roli další aspekty.
Bere zaměstnavatel, co se týče finančního ohodnocení, ohled na vaše kurzy a další vzdělávání? Nebo požaduje, aby se fyzioterapeuti vzdělávali, ale vůbec to v rámci finančního ohodnocení nezohledňuje?
O: Dá se říct, že ty kurzy jsou pro nás vlastně prodělečné. Hlavně finančně náročné kurzy v řádu několika deseti tisíců korun se nám často vůbec nevrátí. U těch levnějších kurzů, které stojí v řádech tisíců, se dá uvažovat, že nám pomůžou v rámci nějaké další ambulantní nebo soukromé činnosti. Ve státní sféře nám kurzy kromě znalostí a dovedností nic nepřinášejí.
O nástupu do práce a pracovním životě
Máte pocit, že jste prošly řádným zaškolením, když jste nastoupily do nemocnice? Byl na dostatečné školení čas a prostor?
O: Já jsem tedy už z vysoké školy odcházela s dobrým pocitem, že jsem se cítila být dobře připravená na přechod do praxe. Určitě jsem nevěděla všechno, ale cítila jsem se být připravená na tu samotnou práci s pacientem. A v rámci naší nemocnice funguje při zaškolení tzv. kolečko, kdy si obejdeme téměř všechna oddělení, na která jako fyzioterapeuti chodíme. Jdeme s nějakým zkušenějším fyzioterapeutem, který na daném oddělení působí a předává nám svoje zkušenosti. Já bych řekla, že u nás to probíhalo výborně.
K: Já jsem ze školy neodcházela s tím, že vím o dětech všechno. Měla jsem strach, jak to budu zvládat a jak se všechno naučím, ale díky kolečku jsem do toho mohla v klidu vplout, pomalu se učit a neměla jsem tak pocit, že bych byla hozená do vody.
Funguje ve fyzioterapii nějaká supervize?
K: Myslím, že to není samozřejmost na každém pracovišti, ale u nás to naštěstí funguje.
O: U nás jsou určité mezery, které by se daly vylepšit, ale ta možnost tam je. Supervize ale nefunguje všude.
Vaše práce je psychicky náročná, jak to zvládáte?
K: Máme teď nově právě ty zmíněné supervize, kdy se supervizorem v menší skupince pracovníků řešíme obtížné situace na pracovišti. To je za mě velký posun, dá se tak předcházet syndromu vyhoření. A sama za sebe se snažím po práci úplně vypnout a dělat něco jiného, což se vždy nedaří vzhledem k mým koníčkům jako je náš Instagram (@fyziokoktejl) nebo jiné projekty. A také třeba šití na šicím stroji nebo sport je pro mě velká úleva.
O: Já jsem schopna si odpočinout u všeho, u čeho dokážu vypnout a ani vzadu v myšlenkách se nevěnovat práci, třeba u sportu nebo sledování filmů. V tomto ohledu mě k tomu, jak s tím pracovat donutil covid, protože v době těch tvrdých restrikcí, kdy jsem chodila jen z práce a domů to bylo opravdu těžké. Z mé zkušenosti, když je nadměrný počet pacientů a člověk chodí z práce vyčerpaný, tak už ani ty popsané metody odpočinku nefungují. Musí být dobře nastavená míra pracovní zátěže, aby si člověk opravdu zvládl po práci odpočinout.
K: Pak už jen dlouhá dovolená.
Zmínila jste míru pracovní zátěže. Vzhledem k tomu, že rehabilitaci indikuje lékař, je možné se s ním domluvit, že počet pacientů, které vám denně vypisuje k rehabilitaci je nadměrný a nedá se v nějaké únosné míře zvládnout?
O: Bohužel, pokud lékař vypíše konzilium, tak máme povinnost se tomu pacientovi věnovat. Pokud indikovaný počet pacientů nejde denně zvládat, dá se ale naštěstí domluvit, že u některých nebude rehabilitace každodenní. V ideálním případě by ale měli mít všichni vypsaní pacienti denně rehabilitaci. Spíše než na počet pacientů, narážím na podstav kolegů. Ten hlavní problém je, z mé zkušenosti, nedostatek personálu.
Na začátku jste mluvily o výhodách lůžkové fyzioterapie. Vidíte naopak i nějaké nedostatky, které by šlo zlepšit či odstranit? A jakým způsobem?
O: Můj názor je, že jako vysokoškolsky vzdělaný odborník mám poměrně malé pravomoci a zároveň je hodně věcí, které mají ve své pravomoci lékaři. Abych byla konkrétní – my pracujeme s daným pacientem, určíme, jakou pomůcku pacient potřebuje, ale potom musíme běžet za doktorem, aby nám danou pomůcku předepsal, ať už je to rehabilitační lékař nebo jiný specialista. Je to vlastně prodloužení procesu, protože pomůcku vybíráme my a zaučujeme v tom pacienta také my, ale zároveň nemáme možnost ji přímo indikovat. Zároveň také ne všichni doktoři této problematice rozumí, takže dané chodítko vypíše lékař, který třeba neví, jaké jsou rozdíly v jednotlivých chodítkách, a proč jsem dané chodítko pro pacienta vybrala. Často pacienta s tím chodítkem ani v životě neviděl. Myslím, že tohle je něco, co by měli dělat fyzioterapeuti, tzn. indikovat a předepisovat potřebné pomůcky, ať už ty určené k pohybu nebo dechové pomůcky apod.
K: Jo, s tím souhlasím. A ještě mě napadá časová dotace terapie na jednotlivého pacienta, ale to je problém spíše ambulantní fyzioterapie, kde má fyzioterapeut na pacienta čtvrt nebo půl hodiny. Už těch třicet minut je na hraně a teď jsem se setkala s tím, že měl fyzioterapeut patnáct nebo dvacet minut na terapii miminka. To mi přijde jako zatraceně málo času, za který máme stihnout dítě vyšetřit, cvičit s ním, a ještě edukovat rodiče.
O: V rámci fyzioterapie si dokážu představit, že by klienti mohli mít možnost si doplácet délku terapie více regulovaně. Osobně jsem se s tím nesetkala, ale slýchám od kolegů, že třicet minut je běžná doba terapie, kterou proplácí pojišťovna, a že někteří klienti by už teď byli ochotní si další terapie doplatit, což v současnosti není možné. Nemyslím si, že by doplatek měl být nějak standardizovaný, cena za terapii by záležela na uvážení samotných ambulancí, ale myslím, že by mělo být standardem takovou službu nabízet. Také pokud by byl klient při terapii aktivní, zajímal se a plnil doporučenou domácí terapii, mohl by mít třeba jednodušší indikaci dalších terapií. Naopak klienti, kteří by měli pasivní přístup a neřídili se doporučením, by měli terapie dále omezené, třeba ne nulové, ale počet by byl snížený. Aktuálně to takto řešit nelze. Zároveň bych si přála, aby do budoucna byla podporována primární péče, aby klienti i pacienti vedli zdravý životní styl. V rámci peněz, se kterými zdravotnictví pracuje a nejspíš do budoucna pracovat bude, si myslím, že se podobné kompromisy a určité cesty budou muset najít.
