Pod pojmem fyzioterapie si většina z nás představí tu ambulantní. Jaký je ale přístup k tomuto dynamickému zdravotnickému oboru v nemocnicích? Přinášíme vám rozhovor s fyzioterapeutkami Kristýnou a Olgou o rehabilitaci u lůžka, spolupráci s lékaři a ošetřovatelským personálem i s pacienty a jejich rodinami, a také o tom, jak obě hodnotí vzdělávání a finanční ohodnocení fyzioterapeutů v České republice. Kristýna pracuje na oddělení dětské chirurgie a Olga působí jako fyzioterapeut na pneumologii a ORL.
O lůžkové fyzioterapii
Co by si měl laik představit pod pojmem lůžková fyzioterapie?
O: Já bych možná jen na začátek vysvětlila koncept lůžkové fyzioterapie, resp. rehabilitace a rozdělila ji na dvě odvětví. Jedno je rehabilitace u lůžka, které se věnujeme my. Tato rehabilitace může probíhat na jakémkoliv oddělení, na kterém je pacient hospitalizován. V mém případě se jedná o oddělení pneumologie a ORL a Týnka pracuje na dětské chirurgii. Druhým odvětvím je lůžková rehabilitace, která probíhá přímo na lůžkovém oddělení rehabilitace, a kde jsou úplně jiné typy pacientů.
K: Obecně by se ale dalo říci, že lůžková fyzioterapie se uplatňuje u lůžka pacienta, tedy všude tam, kde je pacient hospitalizovaný, ať už z důvodu akutního stavu či plánované operace.
Zaujalo mě, Olgo, že pracujete na ORL. Mohla byste přiblížit, jak vypadá vaše práce?
O: Pracuji na akutní lůžkové části, takže se nevěnuji primárně ambulantním pacientům. Starám se zejména o pacienty s vestibulárními poruchami. Jedná se o tzv. vestibulární rehabilitaci, tedy zlepšování stability postoje, chůze a koordinace celkově. Druhou největší část pacientů tvoří ti s lézí nervus facialis (obrna lícního nervu pozn.red.).
Jsou některá oddělení u fyzioterapeutů více či méně žádaná?
K: Nevím, zda jsou některá oddělení oblíbenější než jiná, ale jedním z největších strašáků studentů byla spinálka (spinální jednotka – pozn. red.). Tam chodí opravdu neradi. Pro některé studenty se jedná o dětské oddělení.
O: Já jsem si třeba nedokázala představit, že bych byla dětský terapeut. Ale obecně si myslím, že se to takto říct nedá, každý se najde někde jinde. To, co by třeba mě nebavilo, jiní kolegové zbožňují. Je to hrozně individuální.
Setkáváte se mezi laickou veřejností s předsudky o lůžkové fyzioterapii? Třeba, že se jedná o pasivní cvičení u ležících pacientů, a že té složitější fyzioterapii se věnují ambulantní fyzioterapeuti?
O: Spíše naopak, protože zatímco pod tou ambulantní se spoustě laiků vybaví fyzioterapie u bolavých zad nebo po úrazech, tak pod lůžkovou fyzioterapií si představí vážnější stavy, což tomu samozřejmě ne vždy odpovídá.
K: Pracuji na oddělení dětské rehabilitace, a naopak se často setkávám s tím, že lidé netuší, co tam vlastně dělám. Ambulantní dětskou fyzioterapii si představit umí, ale neví, co se děje v rámci rehabilitace s dětmi v nemocnici a z jakého důvodu by mohly rehabilitaci potřebovat. Když řeknu, že pracuji na dětské rehabilitaci tak se často stává, že se mě lidé ptají: „A co děláte?“
O: Myslím, že laická veřejnost má větší povědomí o ambulantní sféře právě proto, že se s ní častěji setká, ať už u sebe nebo v případě někoho známého. Zatímco ne všichni se setkají s lůžkovou rehabilitací, protože není automatickou součástí léčby při hospitalizaci.
Vnímáte předsudky o lůžkové rehabilitaci mezi samotnými fyzioterapeuty?
K: Jakožto dětský fyzioterapeut se s předsudky od kolegů příliš nesetkávám.
O: Částečně ano. Mám dojem, že někteří kolegové a studenti nepovažují lůžkovou fyzioterapii za zajímavou, což může vycházet i z nedostatečného povědomí o tom, co vše může obnášet.
Máte pocit, že absolventi upřednostňují ambulantní fyzioterapii?
K: Myslím, že ano.
O: Což je často škoda.
Čím je to podle vás dané?
O: Myslím si, že je tento obor pro absolventy zajímavější. Mohou pracovat kupříkladu s „klasickými“ ambulantními pacienty, se sportovci nebo se specializovat na pacienty s obtížemi pánevního dna či s ortopedickými komplikacemi. Jsou to už spíše klienti než pacienti a fyzioterapie s nimi může být v určitém smyslu cílenější.
K: Klienti jsou také vnímáni spíše jako část zdravé populace, ve srovnání s hospitalizovanými pacienty. Zároveň je nemocnice považována za špinavější prostředí než ambulance. Očekáváte, že do ambulance přijdou upravení a čistotnější lidé, ale paradoxně tomu tak moc nebývá.
O: To mohu ze svých zkušeností potvrdit. Když jsem pracovala na ambulanci, často tam přicházeli lidé upocení, sociálně slabší, kuřáci či lidé s horšími hygienickými návyky. Hospitalizovaní pacienti mají povinnou pravidelnou hygienu, z tohoto hlediska jsou tedy na tom lépe než někteří ambulantní pacienti.
Na ambulancích se fyzioterapeuti setkávají s klienty s chronickými obtížemi, například s bolestmi zad. Tito klienti často nejsou motivováni k aktivnímu cvičení a do ambulancí se opakovaně vrací. Má lůžková fyzioterapie také své „problémové“ pacienty?
O: Asi každé oddělení má svoje obtížné pacienty. U nás na plicním jsou to pochopitelně kuřáci, pacienti s CHOPN. Obecně se dá říct, že spolupráce s pacienty s civilizačními nemocemi – s cukrovkou druhého typu či metabolickým syndromem, kteří netíhnou k aktivní rehabilitaci, bývá náročná.
K: Často se také jedná o drogově závislé, alkoholiky a bezdomovce.
O: U nich obecně chybí motivace.
K: U nás na dětském je někdy spíše obtížnější spolupráce s rodiči.
Kolik máte času na pacienty a kolik jich denně ošetříte?
O: S tím, že máte ještě další povinnosti, jako ambulantní rehabilitaci nebo skupinová cvičení a porady fyzioterapeutického týmu, tak by bylo optimální se věnovat tak osmi až dvanácti pacientům. Máme vyhrazený čas, který dle našeho odborného úsudku mezi jednotlivé pacienty rozvrhneme. Pokud se jedná o nějaký náročnější stav pacienta, mohu mu věnovat více času. Pokud pacient tolik péče nepotřebuje nebo by ji nezvládl kvůli únavě nebo kognitivnímu deficitu, mohu jeho potenciálu využít v kratším čase. Oproti tomu na ambulanci terapeut ví, kolik pacientů je na daný den objednáno a kolik času s každým z nich stráví. To může být z určitého pohledu výhoda. Pokud se musíme věnovat velkému počtu pacientů, musíme stále korigovat čas, který máme vyhrazený na všechny pacienty, a ten mezi ně rozdělit, což nemusí být u některých optimální. Přestože časovou flexibilitu subjektivně vnímám jako velkou výhodu, dokážu si představit, že pro některé kolegy by to byla jedna z největších nevýhod.
Proč by časová flexibilita měla být nevýhoda?
O: Protože organizace času může být opravdu náročná a frustrace, kterou pociťujete, když víte, že na pacienta nemáte čas, který potřebujete, je někdy opravdu velká.
Co považujete za největší výhody fyzioterapie v nemocnici?
K: Setkáváte se s širokým spektrem diagnóz, s různými klinickými obrazy a stavy, někdy se můžete jít podívat i na operaci. Získáváte vhled nejenom do fyzioterapie, ale do medicíny jako takové. Když se ale člověk hned po škole zavře na ambulanci, tak se věnuje opravdu jen fyzioterapii. Přijde mi to na začátek jako hrozná škoda, protože si tak nedotvoříte širší obraz.
O: Za mě je velká výhoda, když fyzioterapeut v nemocnici pracuje v rámci kolektivu, takže ve chvíli, kdy si nevím rady, mám k dispozici starší a zkušenější kolegy. Nejsem odkázaná jen na svoje vědomosti a dovednosti, jako je tomu v ambulanci.
O mezioborové spolupráci
Jak funguje spolupráce mezi lékařem a fyzioterapeutem ve chvíli, kdy pacient vykazuje slabou motivaci a pasivní přístup? Naléhají lékaři na fyzioterapeuty, aby pacienta motivovali? Nebo v takovém případě uznají, že rehabilitace nedává smysl?
K: Myslím si, že je to hodně o vztahu s lékaři. Například u nás na dětské ortopedii byla spolupráce s lékaři nulová. Nefungovaly tam vztahy mezi fyzioterapeuty a ortopedy, jelikož ortopedi nebyli celý den přítomni. Naopak teď na dětské chirurgii jsou nám lékaři k dispozici a spolupráci si nemohu vynachválit. Vždy jsou nápomocní a v určitých případech se i oni snaží pacienta nebo rodiče více motivovat.
O: U nás je to oddělení od oddělení. Tam, kde vidí, jaké má fyzioterapie přínosy, jsou ke spolupráci více otevření. Kdybych to měla zobecnit, jedná se spíše o interní obory. Naopak na odděleních jako je chirurgie, kde je velká fluktuace pacientů, pro ně většinou fyzioterapie není tolik zásadní. Také vnímám, že na oddělení, kde pracovali schopní fyzioterapeuti, kteří navázali s lékaři dobrou spolupráci, se tyto vztahy přenáší i na jejich další kolegy. U nás třeba platí, že když přijdu za lékařem s tím, že pacient má k rehabilitaci pasivní přístup, tak můžeme rehabilitaci ukončit.
Přijdou se vás lékaři na pacienta zeptat sami, nebo za nimi chodíte jenom vy? Jak moc se tedy lékaři zajímají o vaši práci?
K: Myslím, že náš názor berou vážně, ale odvíjí se to od konkrétního člověka. Někdy se samozřejmě potkáte s lékařem, který si jede jenom tu svoji „lékařinu“ a na nás se neohlíží. Z oddělení, kde pracuji, mám ale jen pozitivní zkušenosti. Lékaři se nás ptají, radí se s námi, jestli je potřeba např. vypsat další konzilium na ergoterapii nebo logopedii, chtějí vědět, jak se dětem daří, jaké jsou pokroky.
O: Na plicním je v tomhle ohledu také výborná spolupráce. Mohu zajít za lékařem a promluvit si o tom, co bych si i já ještě u pacienta představovala. Doufejme, že se spolupráce mezi lékaři a fyzioterapeuty bude do budoucna lepšit. Samozřejmě to neplatí všude a u všech, ale většinou mladí lékaři mají větší povědomí o fyzioterapii a rehabilitaci a jsou ke spolupráci více otevření, zatímco ta starší generace takové znalosti nemá.
Zvou vás lékaři na nějaké pravidelné vizity, třeba i společně s logopedy či ergoterapeuty?
O: Myslím, že obecně ty multioborové týmy fungují na lůžkové rehabilitaci, kde je k využití jednotlivých profesí větší indikace, nebo na neurologii a ARO. Naopak na odděleních, kde není potřeba spolupráce multioborového týmu, není praxí společná konzultace odborníků různých profesí.
K: Ano, právě na oddělení dětské lůžkové rehabilitace společné vizity probíhají. Na oddělení chirurgie je to spíše tak, že se o pacientovi s lékařem pobavíme, když se potkáme na oddělení.
A jak funguje spolupráce se sestrami a sanitáři?
K: Myslím, že máme horší pozici v tom, že nejsme stálý personál, který by patřil do jejich kolektivu, protože fungujeme jako konziliáři, externisté. Je to také o lidech a o tom, jak si to kdo nastaví. U nás na dětské chirurgii máme dobré vztahy a fungujeme skvěle.
O: Je to hodně o komunikačních schopnostech fyzioterapeuta, jak zvládne do kolektivu sester a ošetřovatelů proniknout a nastavit si spolupráci. Vnímám také rozdíl mezi jednotlivými odděleními. Tam, kde je velká pracovní zátěž personálu, vysoká míra fluktuace pacientů a citelný podstav zaměstnanců, spolupráce pokulhává. Jejich priority jsou samozřejmě někde jinde než u fyzioterapie.
S některými pacienty trávíte hodně času, vytvoříte si vztah a oni se vám svěřují, což samozřejmě spolkne čas určený na fyzioterapii, kvůli které za pacientem chodíte. Můžete v tomto případě lékaře požádat, aby k pacientovi přizval psychologa, když si myslíte, že by ho pacient potřeboval, abyste se vy mohly věnovat své práci?
K: U nás na dětském se děje to, že pokud to stav pacienta vyžaduje, tak jsme jako různé odbornosti vypsány v návaznosti na sebe, a to hned od počátku hospitalizace pacienta. Je to automatické, nebere se to jako nějaká nadstandartní péče a nezáleží, jestli se jedná o dětského pacienta nebo o jeho rodiče, kteří musí diagnózu svého dítěte přijmout. Pokud je práce už v kompetenci ergoterapeuta nebo logopeda, mohu říct a lékař vypíše žádanku. To funguje skvěle.
O: U nás jsou kolegyně ergoterapeutky a logopedky daleko vytíženější než my fyzioterapeuti, protože je jich výrazně méně než nás. Poptávka po nich přitom stále roste, a to i díky tomu, že lékaři mají o jejich práci větší povědomí a dokáží obě terapie lépe a cíleněji indikovat. Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by byl problém indikovat další terapii, když jsem řekla, že daná práce už není v mé kompetenci. Co se týče psychologické péče, u nás je k dispozici psycholog i kaplan. Lékaři nemají problém ani s přizváním psychiatra na konzilium. Ten, kdo s tím naopak problém má, jsou z mé zkušenosti právě pacienti.
Může nastat situace, ve které se pacientovi z nějakého důvodu nemají sdělovat určité informace či s ním hovořit o některých tématech. Jak se to dozvíte? Přeci jen jste zmínily, že někdy ze strany lékařů nefunguje komunikace směrem k nelékařskému personálu…
O: V takovém případě je pochopitelně nutné, aby se k nám daná informace dostala. Nejčastěji se ji dozvídáme od ošetřujícího personálu nebo z papírové dokumentace pacienta.
K: Většinou nám to sděluje ošetřující personál.
