MUDr. Patrícia Häuserová pochází z Dolního Kubína a medicínu studovala v Bratislavě na Lékařské fakultě Univerzity Komenského. K urologii se dostala více – méně náhodou, přesto si tento obor zamilovala.
Patrície, jak jsi se vůbec dostala do České republiky a jak jsi začala dělat urologii?
Již v průběhu studia jsem přemýšlela nad odchodem ze Slovenska, jelikož se mi nelíbil systém u nás a chtěla jsem zkusit něco jiného. Původně jsem měla v úmyslu jít do Dánska, ale nakonec jsem se rozhodla pro Českou republiku z osobních a “vzdálenostních” důvodů. Věděla jsem, že chci dělat chirurgický směr, ale urologie vůbec nebyla v mém plánu. Na tu mě zcela náhodně navedla moje kamarádka a spolužačka, která také odcházela v té době do Česka a napsali jí z Nemocnice v Karlových Varech, že mají volné místo na urologii. Ona ale o kariéru uroložky zájem neměla, a tak tuto nabídku přeposlala mně. Já projevila zájem o danou pozici a ani né za 3 týdny jsem již cestovala do Česka na pohovor. Líbila se mi politika a filozofie oddělení… A tak jsem začala pracovat na urologickém oddělení v Karlových Varech.
Měla jsi jakékoliv potíže v průběhu specializačního vzdělávání?
Já jsem, díky Bohu, měla skvělé možnosti na svém pracovišti a potíže jsem neměla.
Je něco ve tvé praxi, na co tě škola nepřipravila?
Když jsem začala pracovat, jako absolvent jsem měla veškeré ty teoretické znalosti, ale praxi žádnou. Nejprve jsem si myslela, že mně univerzita nepřipravila jenom na tu urologii, ale v průběhu prvního týdne praxe mi došlo, že to zdaleka není jen urologie, ale že mě škola vlastně celkově nepřipravila prakticky na nic. Jak správně podat lék od bolesti, jak vybrat, který je nejvhodnější pro daného pacienta, v jaké formě a dávce ho podat a tak podobně. Byla jsem hozena do vody a první, co jsem ty první dny studovala, byly SPC léčiv a příbalové letáčky.
Já o Tobě prozradím, že jsi aktuálně doma se dvěma syny. Přesto ale pracuješ. Pracuješ aktuálně v nemocnici, v soukromé společnosti, jako zaměstnanec, nebo máš vlastní praxi?
Jsem zaměstnána v soukromé Nemocnici Hořovice, ale aktuálně pracuji jenom jeden den v týdnu v soukromé urologické ambulanci v Klatovech jako zaměstnanec.
Je tedy práce urologa/uroložky slučitelná s osobním a rodinným životem?
Závisí od toho, co přesně ten lékař chce dělat a v jaké míře. Pokud chce dělat operativu, je to složitější. Pokud ale zůstane pracovat v ambulanci nebo si vybere pododbor nevyžadující velkou operativu, je to zcela slučitelné s rodinou a osobním životem.
Co tě na urologii nejvíce baví?
Mě nejvíce baví operativa. Vždy jsem chtěla operovat.
Jak reagují pacienti, když vidí ženu uroložku?
Většina pacientů reaguje pozitivně. Jen málokdy se stane opak.
Jaké miniinvazivní výkony může urolog provádět ambulantně?
Mininvaziva v ambulanci je rozmanitá – můžeme dělat cystoskopie, uroflowmetrie, urodynamiky, transrektální biopsie, ultrazvuková vyšetření, menší evakuace abscesů, dilatace uretry u žen apod.
Kam může lékař urolog dále směrovat? Jaké jsou možné subspecializace?
Možností je spousta – ať už to jsou certifikované kurzy, nebo subspecializace. Můžete si vybrat dětskou urologii, sexuologii, funkční urologii, andrologii, onkourologii nebo se třeba věnovat jenom urolithiase.
Máš v plánu sama se nějak dál specializovat?
Jednou možná ano. Pokud k tomu dojde, bude to nejspíš uroonkologie.
Co je největší nevýhoda urologie?
Nevýhoda může být pro ženu to, že se jedná o chirurgický směr – pořád ještě jsou lékaři a pracoviště, kde mají ženy horší postavení vůči mužům – tohle jsme jako společnost ještě, bohužel, nepřekonali. Já sama mám zkušenost, že někteří starší kolegové mi zpětně řekli, že když jsem nastoupila, nebyli nadšeni, ale když mě viděli pracovat, změnili názor. Nicméně, poslední roky vzrůstá zájem žen o urologii. Vidím to na různých kongresech a vzdělávacích akcích, kde nás – žen – je každým rokem více. Já urologii miluju, negativa nevnímám.
Co bylo pro Tebe nejsložitější?
Nejsložitější byly náročné začátky, kdy jsem byla velice rychle hozena do vody. Je nutné si uvědomit, že urologie je nesmírně široký obor. Spektrum pacientů je obrovské.
Jaká je míra stresu v práci urologa?
Míra stresu v urologii je nesmírně vysoká. Z velké míry to ale také závisí na konkrétním člověku – jak ten stres zvládá, zda má nadhled, jakou míru zodpovědnosti má, jak moc je flegmatický apod. Mezi stresem a vyhořením je ale velice tenká linie. Já sama jsem jí již 2x překročila.
Zmínila jsi syndrom vyhoření. Řekni nám něco více.
Sama jsem zažila syndrom vyhoření už dvakrát. Pokaždé to bylo, když jsem překročila své hranice zvládání stresu a pracovní zátěže. Já jsem strašně velký nadšenec. A to byl můj problém. I když jsem byla doma, měla jsem po práci volno, ale zavolali mi z práce, že budou operovat nějaký neobvyklý nález – šla jsem. Nebo když zavolali, že kolega nepřijel do služby – šla jsem. Jsem někdy až moc poctivá, zodpovědná, všechno chci na 100%, nic jsem nechtěla promeškat. Do toho jsem byla součástí několika klinických studií, psala vědecké články, chodila na kongresy a byla jsem v předatestační přípravě. To byla jednoduše nadmíra stresu. Vedlo to k tomu, že jsem změnila pracoviště na diametrálně odlišné. V té době to bylo nové oddělení, teprve vznikající, s pár lékaři a jenom 16-ti lůžky. Operovalo se jenom 3x týdně. V té době to ale pro moji hlavu byl skutečný reset. Můj tehdejší partner – dnes již manžel – tehdy říkal, že byl ze mně úplně jiný člověk. Přestala jsem nadávat, byla jsem klidnější, milá, dobře jsem spala.
Musí mít lékař urolog dobrou fyzickou kondici?
Ano, je to vhodné. Zejména s ohledem na operativu – některé operační výkony jsou obtížné a zdlouhavé.
V čem spočívá budoucnost urologie?
V urologii za posledních 25 let nastal neskutečný technologický pokrok – zejména se jedná o rozvoj endoskopie a robotické operativy. Robotickou operaci prostaty jsem měla možnost vidět v Olomouci. Já patřím ale k těm chirurgům, co říkají, že dokud nemáte ruce po lokty v pacientovi, tak neoperujete skutečně (smích). Samozřejmě, pro pacienta jsou miniinvazivní výkony s výhodou. Někdy je ale nutno si některé struktury, orgány takzvaně “ohmatat”… a to Vám žádný endoskop ani robot nenahradí.
Co prevence? Jak moc jsou lidi informováni o nutnosti pečovat o své urologické zdraví?
V listopadu proběhla akce “Movember” – jedná se o charitativní a vzdělávací akci, která má za cíl zvyšovat povědomí o mužském zdraví – zejména o diagnózách jako je rakovina prostaty nebo varlat. Tak jsem si sama v ambulanci provedla výzkum, statistiku… Ptala jsem se mladších pacientů, co o daných diagnózách ví a zda se samovyšetřují. Odpovědí bylo, že asi jenom 3 – 4 ze 20 tázaných se doma alespoň jednou za měsíc samovyšetřují. To je žalostně málo. Osvěty v tomto ohledu je málo a bylo by nutné s tím něco dělat. A odpovědi pacientů typu “Na něco přece umřít musím…” u mě neobstojí.
Věnuješ se i něčemu jinému, než jen urologii?
Rodičovství mě přivedlo k psychologii. Nejenom k té dětské, ale tak všeobecně. Neskutečně mě zaujala, je fascinující a věnuju se jí na denní bázi. Snažím se konkrétní věci ve svém životě lépe vidět nebo naopak je do svého života implementovat a jsem z toho nadšená. Pokud bych nebyla uroložka, nejspíš bych se věnovala psychologii. Vždy jsem chtěla pomáhat lidem.
Co děláš ve svém osobním životě? Jaké máš koníčky?
Dnes již vím, že i popři medicíně a lékařství je nutno myslet na sebe a starat se i o své koníčky a hobby. Je to i významný díl prevence vůči syndromu vyhoření. Nicméně, trvalo mi, než jsem na to přišla. Mezi moje největší koníčky vždy patřilo cestování a sport. Ráda lyžuji, běhám, dělám pilates. V současnosti většinu svého času věnuji rodině a dětem. Snažím se ale zakomponovávat do toho své koníčky. A strašně ráda peču.
Kdo tě inspiruje?
Již při výběru povolání mě inspiroval můj otec. On mi ukázal, jaká medicína je a jaká být může. Má všeobecný přehled. Vždy mě učil zodpovědnosti a ostražitosti. Po celou dobu mě podporuje a fandí mi. Je to pro mě velice povzbuzující a dodává mi to sílu věřit ve své schopnosti.
Co bys chtěla vzkázat mladým začínajícím lékařům, kteří se rozhodují, zda je urologie pro ně ten pravý obor?
Já bych chtěla všeobecně všem absolventům říct, ať opravdu řádně zváží to, co chtějí dělat. Je velice důležité, aby to dělali s láskou, aby je to bavilo a do práce chodili s chutí. A co se týče urologie, každý si zde přijde na své. Ať už chcete být velcí operatéři, nebo malí operatéři, ambulantní lékaři, pracovat s technikou/přístroji, věnovat se dětské urologii, ženské urologii, jednodenní urologické péči… Opravdu se jako urolog nikdy nudit nebudete a najdete si to své.
Děkuji za rozhovor Patrície.
MUDr. Silvia Maryn
