Přinášíme další pokračování rozhovorů s mladými lékaři z nejrůznějších medicínských oborů. Dalším v pořadí je gynekologie a porodnictví, o kterém si popovídáme s mladou lékařkou z Vysočiny a absolventkou brněnské Masarykovy univerzity, doktorkou Pavlou Miřátskou.

Vítám tě, Pavlo, a moc děkuji za tvou ochotu a čas.

Ahoj Martine.

Mohla by ses v první otázce čtenářům trochu představit prosím?

Jmenuji se Pavla Miřátská, původem jsem z Pelhřimova na Vysočině. Vystudovala jsem Lékařskou fakultu v Brně a od promoce v roce 2018 pracuji na Gynekologicko-porodnické klinice FN Ostrava.

Jaká byla tvá studia na MUNI?

Kdysi mi můj táta řekl, že vysoká škola pro něj byly nejlepší roky života. Ještě v polovině druhého ročníku před zkouškou z anatomie se mi to zdálo jako špatný vtip, ale časem jsem mu musela dát za pravdu. Jistě, medicína není snadná, ale pro mě osobně byly ty roky úžasná zkušenost.

Že chci být skutečně lékař a školu dokončit, jsem se definitivně rozhodla až někdy právě v průběhu druháku. V ten moment jsem nalezla nadšení pro medicínu, které se mě s menšími či většími výkyvy drží stále. A velkou měrou k mojí lásce k medicíně přispěla činnost v neziskové studentské organizaci IFMSA a v konečném důsledku musím říct, že do dnešního dne těžím ze všeho, co mě ta organizace naučila. Díky IFMSA jsem získala přátele z celé republiky a celého světa, absolvovala několik zahraničních stáží a naučila se mnohým komunikačním a organizačním schopnostem, které jako lékař dnes a denně potřebuji, a to minimálně stejně často, jako znalosti odborné.

To zní skvěle. Rád bych se nyní zeptal na tvůj obor, kterým je gynekologie a porodnictví. Jak jsi ke svému rozhodnutí ohledně oboru dospěla?

Během studia jsem se pro finální obor rozhodovala poměrně obtížně, jelikož mě vlastně bavilo prakticky všechno. Nakonec jsem ale volila mezi chirurgickými obory a potom intenzivní a urgentní medicínou. Gynekologie a porodnictví je nakonec obor, který splňuje hned několik pro mě zásadních kritérií. Je to obor urgentní, chirurgický, jeho součástí je onkologie, ultrazvuková diagnostika i ambulantní sféra, každý si zde najde to svoje.

Jsi se svým rozhodnutím nyní spokojená?

Právě proto, že mě baví vlastně celá medicína, tak byly momenty, kdy jsem váhala. Ale v tuto chvíli jsem přesvědčená, že jsem tam, kde bych měla být.

Jaká jsou hlavní specifika tvého oboru, které bys třeba ráda jako studentka znala?

Mám pocit, že si málokdo uvědomuje, nakolik je to urgentní obor. A i ten, kdo plánuje zamířit do soukromé ambulance, by měl vědět, že na porodnici jako mladý lékař nějaký čas stráví a bude se muset vyrovnat s akutními situacemi, které je potřeba vyřešit ihned. Proto pokud někomu nesvědčí akutní medicína, měl by spíše volit některý klidnější obor.

Říkala jsi, že kromě gynekologie jsi zvažovala i jiné chirurgické obory nebo intenzivní medicínu. Do jaké míry tě ovlivnilo studium na LF?

Více než studium pro mě stran volby oboru byly podstatné stáže nad rámec studia, které jsem si odchodila ve svém volném čase. A to jak u nás, tak v zahraničí. Podívala jsem se do řady nemocnic, viděla jsem, jak fungují různá pracoviště i mimo fakultní nemocnice a ujasnila jsem si, co který obor obnáší, kde budu mít šanci se uplatnit a co by mi mohlo jít.

Jaké byly úplné začátky v roli lékaře – absolventa?

Řekněme… Náročné. Asi jako pro každého z nás. První 3 měsíce bývají nejtěžší, pak si ale člověk zvykne na nový režim a všecko je trochu snazší.

Co bylo (je) v tomto období nejdůležitější a nejsložitější?

Na jedné konferenci pro mladé lékaře jsem jednou zaslechla radu „Při nástupu do práce nemusíte ohromit hloubkou svých znalostí, ale můžete ohromit slušným vychováním.“ To znamená představit se při nástupu svým kolegům a všem sestrám, poprosit, když žádám o radu, poděkovat, když se mi jí dostane. 

Zní to strašně jednoduše, a přesto je s podivem, jak málo lékařů je toho schopných. A je potřeba se ptát. Všech a na všechno, co nevím nebo si tím nejsem jist. Můžu mít třeba i složité a nepříjemné kolegy, ale je vždycky v mém zájmu a především v zájmu mého pacienta, že když nevím, tak se zeptám.

Jaké bylo přijetí novými kolegy na oddělení? Jsi v kolektivu spokojená?

Na úvodní měsíce si nemohu stěžovat. Vzhledem k akutnosti našeho oboru naprostá většina našich lékařů nemá problém kdykoliv poradit a přijít pomoci vyřešit konkrétní situaci. Co se kolektivu týče, je specifikem fakultních nemocnic a tím spíše chirurgických oborů, že mezi lékaři existuje určitá míra rivality, navíc mnohdy cíleně podněcovaná a vyvolávaná vedoucími lékaři. 

Osobně jsem spíše zastáncem názoru, že ego do medicíny nepatří a někdy dělá práci v kolektivu zbytečně složitou. Přesto musím říct, že aktuálně alespoň mezi mladými lékaři náš kolektiv poměrně funguje.

Sloužíš? Pokud ano, jak dlouho a od kolikátého měsíce v práci prosím? Případně kolikrát do měsíce?

Sloužit jsem začala po 6 měsících, běžný standard je u nás po 3-6 měsících, podle aktuální personální situace. Máme mezi třemi a pěti službami v měsíci.

Jaké je tvé finanční ohodnocení?

Pracuji ve fakultní nemocnici, takže základem platu je tabulkový plat 12.třídy, k tomu ale podstatnou část tvoří příplatky za služby a dále např. osobní ohodnocení na základě zařazení do služeb/zařazení do kmene/atestace. S finanční situací jsem aktuálně spokojená.

Máš čas i na jiné věci než na práci?

Někdy je to obtížné. V prvním zhruba roce čas nebyl prakticky vůbec, a to především kvůli přesčasům, kdy jsme první měsíce po nástupu mnohdy zůstávali do večera buď dodělávat práci, nebo pokud byla zrovna možnost se dostat k nějakému výkonu a něco se naučit. Teď po dvou letech už organizaci času poměrně zásadně přehodnocuji, a i když je pracovní doba stále velmi orientační, naučila jsem se věnovat i jiným věcem a mít čas na osobní život. Bez toho by se žádná práce dlouhodobě dělat nedala.

Podle čeho sis zvolila nemocnici?

V současné době je trendem centralizace lékařské péče. To znamená, že veškeré komplikované případy jsou transferovány pokud možno do velkých center. A vzhledem k povaze našeho oboru to pro mě byl hlavní důvod, proč nastoupit do velké nemocnice. Abych viděla finální péči a naučila se řešit ty největší komplikace.

Nebylo by lepší začít v menší nemocnici?

Pokud bych měla porovnat na základě mně dostupných informací práci ve fakultní a okresní nemocnici, řekla bych, že výhodou velké nemocnice je to, co jsem právě zmínila. Tedy možnost setkat se se širokým spektrem diagnóz a řadou komplikovaných případů. Nevýhodou pro začínajícího lékaře je mnohdy velký tlak na úzce zaměřenou subspecializaci a může být komplikované a zdlouhavé udělat si širší přehled a naučit se základní věci napříč oborem. Základní vzdělání dostane mladý lékař v menší nemocnici o něco rychleji, byť je zde přeci jenom menší pestrost případů a řada pacientů se pouze otočí ve dveřích a je transferována na vyšší pracoviště. Ale je to vždy individuální a záleží na daném oddělení či klinice.

Byla ti nabízena k podpisu kvalifikační dohoda?

Bylo období, kdy vedení nemocnice usilovalo o zavedení kvalifikačních dohod, ale pro obrovský protest mladých lékařů k tomu nakonec nedošlo. Kvalifikační dohodu bych nepodepsala.

Chtěla bys studentům závěrem něco vzkázat nebo doporučit?

Možná bych ještě doplnila dvě věci.

Zaprvé, mnohdy se zapomíná na důležitost spolupráce. A to nejen v kolektivu lékařů a mezioborovou spolupráci s lékaři jiných oddělení, ale také spolupráci se sestrami. Jistě, lékař má v mnohém finální slovo a je na něm odpovědnost za konečné rozhodnutí, ale sestra je vždy ta, která s pacientem tráví nejvíc času a která často jako první zaregistruje, pokud se jeho stav změní. Navíc zkušenosti dobré sestry po dvaceti letech praxe jsou k nezaplacení. A na její upozornění a názor bychom měli brát ohled a sester si vážit. Není nic horšího než mladý nezkušený lékař se spoustou sebevědomí a pocitem nadřazenosti, který si tak sám sobě velice komplikuje práci na oddělení i ambulancích. Tak pozor na to 🙂 .

A za druhé, někdy je snadné zapomenout na ideály a nadšení, s jakými jsme do práce nastoupili. A nechat se semlít kolotočem přijímacích a propouštěcích zpráv, nespokojených pacientů a nespokojených kolegů a pomluv, co se nesou každým větším kolektivem. Je třeba mít na paměti, jak může prostředí člověka ovlivnit, a občas se zastavit a připomenout si, proč děláme, co děláme. Že na prvním místě je pacient a že medicína je úžasný obor, který dává smysl. A všem přeji, aby si tohle vždycky pamatovali.

Tak to byl moc krásný závěr. Pavli, ještě jednou ti moc děkuji a přeji mnoho úspěchů v práci i mimo ni.

Není zač, hezký den.

Pm.