Jednoho dne v jedné nemocnici…..volá předsedkyně odborové organizace: „Poslyš, ta advokátka Hrdá má na Twitteru výzvu!“ Protože toho mám málo a nudím se, vypisuji výzvu pro naše zaměstnance. „Až budete mít volněji, přihlaste se, udělám u vás přednášku o domácím násilí pro vaše doktory a sestry. Zadarmo. Stačí, když domluvíte prostor, projektor a posluchače.“

Je pravdou, že JUDr. Lucii Hrdou sleduji na Twitteru už nějakou dobu a příspěvky jsou opravdu zajímavé. Ale přednáška advokátky v nemocnici? Pro lékaře? Je to zdarma, zkusíme to 😊 

Pochybnosti ale přetrvávaly……Co má toto téma společného se zdravotníky? To mají opravdu zasahovat pacientům do jejich soukromí? To je přece každého věc! Když jsem si ale vyslechla přednášku JUDr. Hrdé, rozhodla jsem se aspoň část (její přednáška v celém svém vyznění je bohužel nepřenosná – to se musí zažít!) předat touto formou i vám…role lékařů je totiž v pomoci obětem velmi významná! 

Níže uvádím pouze základní shrnutí problematiky podle JUDr. Lucie Hrdé, která je specializovanou advokátkou právě na tyto případy. 

Mýty o domácím násilí

Řada z nás je zatížená jakousi mylnou představou o tom, jak taková oběť vypadá:

  • slabá a bojácná osoba 
  • v rodině nemají dost financí – sociálně slabší rodiny
  • násilník je asociál, hrubián, nevzdělanec s nízkou inteligencí 

Takže NE! Oběť může být nesympatická, bláznivá, nepříjemná, hysterická a extravagantní; násilí probíhá i v intelektuálních a majetných rodinách; násilí se dopouštějí třeba i soudci, lékaři, majitelé firem. Jen to provádějí mnohem sofistikovaněji (a o to nebezpečněji) než někteří hrubí primitivové.

A pozor! Nejde jen o ženy. Velkou týranou skupinou jsou senioři nebo malé děti.

Jaký bývá vztah agresora a oběti? Jak to vlastně vzniká?

Je přece jasné, že když mě někdo bije, pak se k němu budu chovat odmítavě, velmi chladně a negativně. Když mě někdo týrá nebo na mně páchá násilí, půjdu od něj přece pryč.

Takže NE! Oběť nereaguje vždy tak, jak bychom od svéprávného rozumného člověka očekávali. Říká se tomu syndrom týrané oběti:

  • extrémní laskavost oběti (oběť plně podřizuje svůj život agresorovým požadavkům, zcela minimalizuje své potřeby, snaží se pachateli jakýmkoliv způsobem zavděčit, předchází tak další agresi z jeho strany, oběť odmítá udělat cokoli, co by mohlo vyvolat u agresora hněv – například podat trestní oznámení, vypovídat v neprospěch agresora, podat návrh na rozvod atp.)
  • minimalizace (oběť bagatelizuje následky útoku, popírá pachatelovu vinu, oběť sama nechápe – či nechce chápat – , že je ohrožena ona nebo další členové její domácnosti)
  • disociace (necitlivost na bolest, psychogenní amnézie, vznik mnohočetné osobnosti)
  • popírání viktimizace (oběť odmítá podat trestní oznámení, popírá, že jí bylo ublíženo)
  • neschopnost ventilovat negativní emoce ze strachu z následného konfliktu atp.

Jak to celé vzniká?

  • Většinou jde o intimní vztah (partnerství, rodinný stav – potomek/rodič nebo prarodič)
  • Násilí se opakuje a postupně stupňuje. Nikdy to není o jednom typu násilí – že by padaly pouze facky, je nepravděpodobné. Agresor se k fackám dopracuje postupně – přes urážky, postrkování, bránění v kontaktu s přáteli, rodinou, omezení přísunu financí…

Často se setkávám s názorem – když ji mlátí, ať se sebere a jde. Ano, zní to logicky. Pokud však pochopíme, jak se násilník k fyzickému násilí dopracuje, pochopíme, že oběť v této fázi často již odejít nemůže. Ve chvíli, když ji násilník fyzicky napadá, s největší pravděpodobností se mu již podařilo znemožnit oběti většinu sociálních kontaktů (práce, přátelé, rodina) a podařilo se mu vyvolat u oběti velkou míru strachu a závislosti. Oběť se bojí zavolat rodině, koupit cokoli jiného, než jí bylo dovoleno, bojí se najíst nebo napít bez souhlasu násilníka, bojí se, že přijde o děti…..není schopna se jednoduše sbalit a odejít. 

Má-li oběť fyzické následky násilí, pak nás zřejmě napadne, že něco není v pořádku, zvlášť, když popis událostí, jak k nim došlo, neodpovídá následkům. Nicméně je třeba si uvědomit, že násilí nemusí být jen fyzické, kdy jeho následky jsou viditelné pouhým pohledem. Násilí může mít tyto formy:

  • Fyzické
  • Psychické (srážení sebevědomí, snižování důstojnosti…)
  • Sexuální
  • Ekonomické (kontrola všech financí, ničení věcí…)
  • Sociální (odříznutí od okolního světa, zákaz kontaktů…)

Velmi těžké je pochopit, jak je možné, že si někdo nechá toto všechno líbit a stane se z něj jen stín jeho původního sebevědomého a svobodného JÁ. Násilník pracuje postupně a systematicky a využívá kombinaci výše uvedených typů násilí.

Jde o cyklus: útok – omluva – období klidu – nový útok. 

Příklad: Manžel vidí, že si manželka s někým píše SMS. Začne na ni křičet, nadávat ji, obviňovat z nevěry, rozbije jí telefon, zahrne nadávkami. Druhý den přijde s kyticí růží a s pokorou se omluví s tím, že ji miluje a všechno je to jen proto, že o ni nechce přijít. Týden se chová jako vzorný manžel. Po týdnu zjistí, že k manželce do práce nastoupil nový kolega….

Pokud se tyto situace opakují měsíce, roky…..v manželství jsou děti, majetkové závazky….oběť těmito postupnými útoky ztrácí sebevědomí, reálný pohled na svět a snaží se zajistit, aby byl v rodině klid. Tímto se z ní stane nervově labilní jedinec, který se už ani vzdáleně nepodobá svému původnímu JÁ. 

Důležité! Trvalým zneužíváním oběť zcela změní vzorec chování a chová se takovým způsobem, který neodpovídá laické představě o týrané osobě a o reakci na nabídnutou pomoc. Oběť se může chovat agresivně, hystericky, pomoc odmítá. Proč? Každá taková oběť prochází několika fázemi a než se skutečně rozhodne odejít, musí k tomu tzv. „dozrát“. Oběti se průměrně o odchodu od násilníka rozhodují 22x (!!!)….teprve poté jsou schopny odejít a hledat pomoc. Jedinou pomocí je tedy opakovaně pomoc nabízet, nenechat se odradit a být trpělivý. Oběti často vykazují znaky syndromu týrané oběti, což může být zavádějící. 

Jaká je tedy role zdravotníka?

Zdravotník je jednou z prvních osob, která může odhalit, že s pacientem není vše úplně v pořádku. Jsou-li poškození pacienta podezřelá, následky neodpovídají popisovaným okolnostem jejich vzniku nebo jsou okolnosti pochybné, pak je vhodné zvážit další kroky, záznam v dokumentaci a případné oznámení této situace. 

Ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví České republiky z dubna 2008 byla vydána metodická opatření pro postup lékařů při poskytování péče osobám ohroženým domácím násilím. Podle tohoto metodického postupu by měli lékaři postupovat i v případě, že mají pouze podezření na možný výskyt násilí v rodině. 

Ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví České republiky z května 2008 bylo uveřejněno Metodické opatření k postupu lékařů primární péče při podezření ze syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte.

První věstník obsahuje na straně 6 a 7 vzor dokumentace případů domácího násilí pro může i ženy – je vhodné ji vyplnit a založit do zdravotnické dokumentace pacienta.

pastedGraphic.png

pastedGraphic_1.png

Zvlášť zranitelná oběť

Toto je velmi důležitý pojem. Pokud je oběti přiznán tento status, má nárok na právní pomoc zdarma. Často se vychází z lékařských zpráv, kdy je důležité to, aby lékař zapsal nejen zdravotní stav takového člověka, ale i okolnosti související. Pokud má lékař podezření na to, že pacient je obětí domácího násilí nebo sexuálních trestných činů, pak je důležité toto do dokumentace uvést. Zvlášť zranitelnou obětí je například:

  • dítě
  • osoba vysokého věku či s handicapem (není vázáno např. na invaliditu)
  • oběť sexuálních deliktů.

Je tedy zřejmé, že:

  • oběti domácího násilí a sexuálních deliktů jsou v naprosté většině zvláště zranitelné oběti;
  • že je třeba se k nim chovat velmi citlivě, opakovat informace, protože traumatizovaná osoba špatně vnímá. Je třeba opakovaně vysvětlovat, nabídnout kontakty a pomoc;
  • že do anamnézy je nutné napsat původ zranění či podezření na takové zranění i s „vysvětlením“ pacientky – to je důležité pro pozdější vyšetřování.

Každá zvlášť zranitelná oběť má právo na zastupování advokátem zdarma, a to už od prvního kontaktu s policií!

Povinnost ohlašování a překažení trestných činů zdravotníkem

Zde panují mezi zdravotníky často nejasnosti.  Zdravotnický personál může významně přispět k informování oběti domácího násilí o jejích právech a možnostech řešení její situace. Proto je třeba vědět, v jakých případech nejste vázáni povinností mlčenlivosti a kdy musíte informace předat například policii či zdravotní pojišťovně a kdy nikoli. Některé trestné činy je třeba oznamovat i v případě, že se staly v minulosti a nehrozí, že by došlo k opakování. Některé je potřeba oznámit pouze v případě, že hrozí jejich dokončení nebo opakování. 

Trestné činy spáchané v minulosti

  1. V případě domácího násilí zde patří zejména:

– trestný čin týrání svěřené osoby § 198 TZ

– trestný čin těžkého ublížení na zdraví § 145 TZ

Trestné činy, u nichž hrozí spáchání v budoucnu nebo jeho opakování 

  1. V případě domácího násilí jde zejména o níže uvedené trestné činy. Zdravotník má povinnost oznámit přípravu a páchání trestného činu a zamezit tak spáchání a dokončení:

– vražda § 140 TZ

– zabití §141 TZ

– těžké ublížení na zdraví § 145 TZ

– vydírání § 175/3,4 TZ

– znásilnění § 185 TZ

– pohlavní zneužití § 187 TZ

– týrání svěřené osoby § 198 TZ

Ve druhém případě je tedy povinnost oznamovací pouze v případě, že se lékař domnívá, že páchání trestného činu bude pokračovat (mimo týrání a těžkého ublížení na zdraví – tam je povinnost oznámení i do minulosti). Je třeba vážit vždy všechny okolnosti a postupovat s ohledem na šetření práv oběti. Například znásilnění – pokud by lékař oznámil znásilnění, které proběhlo v minulosti a dnes již nepokračuje, bez souhlasu oběti, pak by jí tímto mohl způsobit ještě větší psychickou újmu, než která jí byla způsobena samotným trestným činem. 

Role zdravotníka v životě obětí domácího násilí a sexuálního zneužívání je velmi významná. Mimo to, že zdravotník může zprostředkovat pomoc pacientovi, velmi důležitou roli má zdravotnická dokumentace a správné označení podezření na páchání uvedené činnosti.