Z deníčku personalisty…
„Víte, my si uvědomujeme, že potřebujete, abychom sloužili, ale my máme také vlastní životy a nechceme trávit v nemocnici 6 nocí v měsíci, nechceme tento systém nadále podporovat, a proto nebudeme sloužit více, než nám umožňuje zákoník práce.“, říkají lékaři. Plně jim rozumím, také nám situace ve zdravotnictví nevyhovuje a byli bychom radši, kdybychom toto řešit nemuseli. Proto se ptáme, zda přicházejí s nějakým návrhem řešení? „Ano, řešení máme. Jsme ochotni akceptovat stávající situaci a jsme ochotni sloužit, když nám zvýšíte platy.“
O neutěšené personální situaci v českém zdravotnictví toho již bylo napsáno mnoho. Matematickou rovnicí bychom situaci mohli vyjádřit jako nedostatek lékařů v systému veřejného zdravotnictví na straně jedné a povinnost poskytovatelů zdravotní péče zajistit nepřetržitou lékařskou péči na straně druhé. Pozorný čtenář si asi položí otázku, jak je možné, že systém i přes nepoměr v této pomyslné rovnici dlouhé roky funguje. Odpověď je jednoduchá – obrovské pracovní nasazení a práce přesčas lékařů, kteří v systému zbyli a nepřesunuli svou praxi do soukromého sektoru. Práce přesčas se v dnešní době týká snad všech lékařů pracujících v nemocničních provozech. Nutno dodat, že práce přesčas je (bohužel pro lékaře a bohudík pro systém) jediným způsobem, jak si lékaři mohou zajistit finanční ohodnocení odpovídající délce a náročnosti vysokoškolského studia a následné náročnosti a společenské odpovědnosti svého povolání. V tomto článku se podíváme na přesčasovou práci optikou zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZP“ nebo „zákoník práce“).
Není to tak, že by čeští zákonodárci nemysleli na to, že situace ve zdravotnictví není zcela standardní a že je potřeba ji upravit odlišně od jiných provozů.
V zákoníku práce jsme měli ustanovení §93a, které umožňovalo ve zdravotnictví práci přesčas ve větším rozsahu než v jiných provozech, toto však Evropská unie v roce 2014 zakázala Směrnicí č. 2014/112/EU a zařadila zdravotnictví do stejného režimu jako jiné provozy. Od té doby toto jednotlivé nemocnice řeší každá jinak – ty větší, například fakultní, jsou na tom lépe, obvykle mají dostatek lékařů na to, aby požadavky zákoníku práce dodržely. Ty menší na tom bývají hůř. Přitom je potřeba myslet na to, že zdravotnictví je specifické a vlastní právní úpravu si zaslouží. Služby v nemocnici jsou různé – někdy se lékař nezastaví celou noc, jindy se spokojeně vyspí na lékařském pokoji – toto však zákony nezohledňují. Nemocnice a lékaři se tedy snaží různými prostředky naplnit potřeby pacientů a současně zákonů. Je potřeba si přiznat, že zákonný požadavek na minimální počty lékařů přítomných v noci na pracovišti, je z pohledu kvality péče a bezpečí pacienta zcela nevyhovující (pro srovnání Příloha č. 3 vyhlášky č. 99/2012, o požadavcích na minimální personální zabezpečení zdravotních služeb, ve znění pozdějších předpisů) a reálné množství lékařů na pracovišti je mnohem vyšší.
Zákoník práce stanovuje u lékařů základní pracovní dobu na 40 hodin týdně. Do této doby se nepočítají přestávky na jídlo a oddech. K základní pracovní době může zaměstnavatel dle ZP (§ 93) nařídit zaměstnanci práci přesčas. Přesčasová práce může být dle ZP konána jen výjimečně a její celkový rozsah nesmí překročit v průměru 8 hodin týdně v období, které může činit nejvýše 26 týdnů po sobě jdoucích. Jen kolektivní smlouva může toto období rozšířit na maximálně 52 týdnů po sobě jdoucích. Zaměstnavatel může zaměstnanci nařídit práci přesčas v rozsahu 150 hodin za rok, pokud se na tom se zaměstnancem dohodne, může zaměstnanec odpracovat maximálně 416 hodin práce přesčas za rok. Do těchto limitů se nezapočítává práce přesčas, za kterou zaměstnanec čerpal náhradní volno.
Pokud zaměstnanec pracuje přesčas, má primárně nárok na to, aby mu zaměstnavatel práci přesčas uhradil, a to se všemi zákonnými příplatky. Za práci přesčas může zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodnout čerpání náhradního volna.
V některých nemocnicích je však potřeba práce přesčas u lékařů vyšší než umožňuje zákon. Ať už to jednotlivé nemocnice řeší formálně jakkoli, za fér postup považujeme to, pokud nemocnice služby hradí řádně jako práci přesčas a současně má lékař dostatečný odpočinek. O limitech pro odpočinek v týdnu nebo mezi směnami napíšeme příště. Pokud chceme zachovat kvalitu poskytované péče a současně počet nemocnic, je potřeba zajistit podmínky lékařům takové, aby zůstávali v českém systému zdravotnictví a postupně tak bylo možno podmínky lékařů a dalšího zdravotnického personálu zlepšovat.
Děkujeme za přečtení článku.
Pm.
