Otevřené odpovědi z průzkumu

Součástí našeho průzkumu byly i otevřené odpovědi na otázku, které konkrétní situace během studia medicíny vyvolávají u studentů nadměrný stres. V našich oficiálních výsledcích průzkumu pracujeme hlavně s kategorizovanou formou odpovědí. Zde však přinášíme vybrané otevřené odpovědi, které věrně prezentují nejpalčivější problémy vyplývající z našeho průzkumu.

• Strach ze smrti, z obrovské odpovědnosti, z veškeré administrativy a z případného stíhání, pokud něco udělám špatně.

• Vyvolává ve mně obrovskou úzkost při pomyšlení na nízký respekt vůči zdravotníkům a špatné platové ohodnocení v kontrastu s každodenní dřinou, slzami a zanedbávání sebe i svých blízkých po dobu (minimálně) 6 let.

• Obrovské množství učiva, velké nároky a málo času na všechno včetně rodiny a mimoškolních aktivit.

• Nejhorší je srovnání s jinými studenty a jinými profesemi. Pozoruji na sobě vždy největší pocit úzkosti a deprese v době, kdy trávím čas s lidmi mimo medicínu a poznávám, jak pohodový život vedou.

• Ponižovanie na stážach, skúškach, štátniciach, feministické narážky o tom ako máme doma radšej variť a starať sa o mužov.

• Diskriminace žen během výuky, neobjektivnost zkoušejících, velké množství učiva.

• Ponižování ze strany profesorů. Někdy mám problém vůbec dojít na výuku a zkoušky u kterých víme, že nerozhoduje to, co umíme, ale pohlaví a nálada profesora.

• Velký tlak ze všech stran – naučit se a hlavně chápat velký objem učiva za krátký čas.

• Strach z toho, že nebudu dobrou lékařkou.

• Organizace výuky byla mnohdy velmi náročná. Člověk nemá možnost být nemocný kvůli 100% povinné účasti. Kvůli 14denní nemoci posunout nejlépe o rok celé studium. Prostě je třeba být nadčlověk.

• Neustálý pocit, že nestíhám. I když vypustím všechny aktivity navíc (vidění se s přáteli, cvičení…), jsem stále ve skluzu.

• Pocit viny za každou minutu, kterou jsem nevěnoval studiu s cílem plnit nároky, které na mě škola klade.

• Vidět mnohé vyhořelé doktory, kteří nás musí učit – jakožto naše pravděpodobná budoucnost.

• Když ze mně někdo z lékařů s letitou praxí dělá vyložené idiota před pacienty, spolužáky, když něco nevím z praxe.

• Téměř nemožnost si cokoliv nahradit kvůli nemoci – člověk musí jít na výuku kolikrát stůj co stůj.

• Představa, že studium nedokončím a zahodím tím rok/y svého života.

• Nejistota a pocit, že nás chtějí vyhodit, protože je nás, studentů, hodně. Pocit, že jsme pro vyučující nedůležití, jsme jim jedno. Každý si jede sám na sebe. Velké klany dětí doktorů – rodiče jim pomáhají, znají jiné doktory, někdy znají i právě vyučující a dostane se jim pomoci. Bere se automaticky, že pocházím z rodiny doktorů, tudíž mi doma vše dovysvětlí a poradí. Ale co když nejsme děti doktorů a nesetkáváme se s tématy každodenně doma jako někteří? Je to šílený nátlak, abychom dohnali naše privilegované doktorské děti. Je tady šílený nátlak nepochybit. Vysoká úroveň náročnosti – cpát do hlavy miliardy podrobností, které stejně zapomeneme velice rychle, neboť je následně nepoužíváme. Bojím se, že něco budu někdy v budoucnu opravdu potřebovat, ale nevzpomenu si na základ, protože si budu pamatovat nějaké podrobnosti z jiné oblasti.

• Studium je tak vysoce časově náročné, že jsem měla v průběhu prvního ročníku velké problémy, co se týče rodinných a jiných blízkých vztahů – jednoduše jsem neměla čas na mé milované, což mě velice trápí a stresuje.

• Celkový pocit, že to nezvládnu. Po střední je to jako rozběhnout se přímo proti zdi.

• Především porovnávání se s ostatními. Když vidíte, že jsou někteří o 2 témata před vámi nebo že máte problém s něčím, co je pro ně snadné. Strach z toho, že to, co se naučím, nebudu schopná aplikovat v praxi. Nejistota, zda jsem se dané problematice věnovala dostatečně a v dostatečném rozsahu. Zapomínání dříve získaných znalostí.

• Nic nesměřuje k tomu, že se učím abych byl lepším lékařem. Naopak, učím se jen abych prošel zkoušku/test. Nikdo neříká tohle musíte umět do života. Říkají, tohle bude v testu/u zkoušky. 

• Zejména zkouškové období, kdy se člověk učí obrovské množství informací a stále to neleze do hlavy, stále to nestačí. Vyžaduje to ohromnou dávku času se naučit na jednu zkoušku, zatímco vrstevníci na jiných školách během toho stíhají i aktivně žít a sami přiznají, že nemají ani stres. Vyžaduje to velkou dávku sebezapření, odhodlání a disciplíny. Je mi líto, že netrávím tolik času s rodinou, přítelem, kamarády. Nemám čas pořádně ani na sebe a svoje koníčky. Když už si ten čas na tyto věci udělám, je to na úkor školy a končí to horší známkou, případně si každý volný hezký den později vybere svou daň jinými dny, kdy jsem zalezlá doma a doháním resty. Člověk si pak říká, jestli to stálo za ten jeden volný den.  Navíc ta nejistota toho, že člověk studuje 6 let a stále nemá nic. Vyhlídka budoucnosti dalšího studia po škole a doživotního vzdělávání. Nejhorší je srovnání s jinými studenty a jinými profesemi. Pozoruji na sobě vždy největší pocit úzkosti a deprese v době, kdy trávím čas s lidmi mimo medicínu a poznávám, jak v pohodě život vedou.

• Že nejsem dost chytrá, že jsou ostatní chytřejší než já a že na medicínu vlastně nepatřím a nezapadám.

• Neustále myšlenky na to, že bych se měla učit. Výčitky svědomí, že se neučím, když se věnuji svým koníčkům. Neustálý tlak, člověk napíše jeden průběžný test a už se buď musí učit na další, zpracovat prezentaci, napsat seminární práci… Pocit, že stále nestíhám už od prvního dne školy.

• Preťahovanie skúškového do leta s povinnou praxou spolu = nemožnosť brigádovať ako cez semester tak ani v lete = finančná závislosť na rodičoch atd.

• Myšlenky na to, co bude po škole, zhoršující se stav českého zdravotnictví. Šest let studuji, abych pak byla v nemocnici od nevidím do nevidím a mohla si vydělat na život, který stejně nebudu mít a na byt, ve kterém stejně nebudu, protože budu v nemocnici.

• Častý kontakt se smrtí a s nemocnými pacienty, příliš rigidní systém vzdělávání, strach z neúspěchu a z ublížení na zdraví.

• Keď robím niečo iné ako učenie, mám pocit, že strácam čas a to mi spôsobuje ďalší stres.

• Zkoušky vypisované v rozporu se studijním řádem – na poslední chvíli, nedostačující kapacity zkoušek, často začíná přihlašování na zkoušky například v 1 hodinu ráno nebo i v absurdnější časy, s omezenou kapacitou a termíny se často nevejdu, musím pak prosit garanty o vypsání dalších termínů – ne vždy jsou ochotni a ne vždy chápou, že by měli vypsat termíny pro všechny studující studenty.

• Nejvíce stresu a úzkosti zažívám o zkouškovém (týden před zkouškou). Nejsilnější prožitek jsem měla, když mě čekal 3. pokus patologie v září (a hrozil mi vyhazov ze školy). Považuji se za klidného, vyrovnaného a racionálně smýšlejícího člověka. Tento stres mě ale donutil zajít k psychiatrovi a to poté, co jsem zažila svoji první panickou ataku. Nejsem si jistá, jestli bych se bez rychlé reakce a podpory mé rodiny vůbec sebrala.

• Po zkoušce z patologie se u mě začala projevovat úzkostná porucha / panické ataky… Při každé větší zkoušce – státnice a pod. prožívání extrémní úzkost, strach z neúspěchu a jsem permanentně v tenzi. Musel jsem u poslední státní zkoušky vyhledat odbornou pomoc.

• Studium medicíny je hodně u studiu patologií, a také o zodpovědnosti za své jednání (vůči pacientům). Ač jsem si to nemyslela, studium ze mě udělalo více úzkostného člověka. Pokud se stále učíte patologie, tak je pak také všude vidíte, i ve věcech, kde nejsou. Takže bych to shrnula tak, že mi studium mění pohled na svět na více úzkostlivý. Dále ve mně vyvolává dost stres pro mě ne úplně přehledný systém zdravotnictví, ve kterém se moc nevyznám, tlak na výkon.

• Zbytečně velké zkoušky, kdy je potřeba lepší time management (i od kolegů vím, že zrovna tohle je pro mnohé zničující). Víc student friendly je rozdělení na menší úseky. Třeba u patologie by bylo super dělat zvlášť obecnou a zvlášť speciální.

• Požadavky na 100% docházku, problém při případné absenci. Spousta studentů tak chodí do školy i přes onemocnění a roznáší nemoc na ostatní. Nechcete chybět, protože vám v předmětech následně dělají problém se splněním – chtějí, abyste si ho nahradili, ale kdy, když další předmět má opět většinou 100% docházku. Myslím, že toto je trochu zastaralé a přehnané – stejně se musíme naučit dané informace a složit zkoušku. Navíc, dalo to opravdu velkou dřinu se na lékařskou fakultu dostat a nemyslím si, že cílem většiny studentů by bylo školu zanedbávat.