Není potřeba zdůrazňovat, že zdravotnická dokumentace (dále také „ZD“) je jeden z nejdůležitějších nástrojů používaných ve zdravotnictví, který je nezbytný pro řádné poskytování zdravotních služeb. Jako taková požívá značné právní ochrany a nakládání s ní je striktně regulováno právními, ale i interními předpisy poskytovatelů zdravotních služeb. V souvislosti s dnes tak populárním Obecným nařízením o ochraně osobních údajů je však nutné opakovaně upozorňovat zdravotníky na možné postihy týkající se neoprávněného nakládání se zdravotnickou dokumentací, konkrétně v praxi tolik opakovaný fenomén neoprávněného nahlížení do ZD.
Všichni zdravotníci znají situaci, kdy zavolá kamarád se žádostí, zda by prověřili zdravotní stav člena rodiny (strýc, teta, babička či bratranec) či někoho z blízkých kamarádů, kteří byli nedávno hospitalizováni. Daného kamaráda všichni chápou, má strach o své blízké a vlastně se nic tak zásadního nestane, pokud to prověří. Na základě osobních údajů poskytnutých kamarádem si danou osobu vyhledají v nemocničním informačním systému, aby následně v těch lepších případech kamaráda uklidnili, že je vše v pořádku a nemusí se bát. Na danou událost zapomenou velmi rychle, neboť takovou činnost vykonávají běžně a neshledávají na tom nic špatného. Tato zdánlivě nevinná pomoc kamarádovi je však může nemile překvapit o nějakou dobu později.
Základním předpokladem pro nahlížení do ZD je souhlas pacienta. Do zdravotnické dokumentace mohou nahlížet pouze osoby uvedené v ustanovení § 65 ZZS. Těmi jsou:
-
pacient nebo jeho zákonný zástupce
-
osoby určené pacientem
-
osoby blízké zemřelému pacientovi
Zákon samozřejmě pamatuje i na výjimky z výše uvedeného, kdy není nutný souhlas pacienta, které jsou popsány dále v příslušném paragrafu. Například studenti lékařských i nelékařských oborů mohou nahlížet do ZD v nezbytně nutném rozsahu za účelem výuky za předpokladu, že pacient takové nahlížení prokazatelně nezakázal. V odstavci druhém pak najdeme taxativní výčet osob, které mohou nahlížet do ZD pacienta, a to pouze v nezbytně nutném rozsahu v zájmu pacienta či v zákonem stanoveném účelu. Takovými osobami jsou mimo jiné zdravotní pracovníci, respektive osoby způsobilé k výkonu zdravotnického povolání a jiní odborníci, kteří mohou do ZD nahlížet v přímé souvislosti s poskytováním zdravotních služeb a kteří jsou zaměstnanci poskytovatele zdravotních služeb. Jinými slovy, jestliže zdravotník neposkytuje pacientovi přímo jakoukoliv zdravotní službu (přímou zdravotnickou službou se rozumí i popisování rentgenových snímků), nemůže nahlížet do jeho zdravotnické dokumentace.
Obecné nařízení o ochraně osobních údajů (dále jen „GDPR“) obsahuje mimo jiné právo subjektu údajů (v našem případě pacienta) na přístup k osobním údajům (viz čl. 15 GDPR), kdy má subjekt právo požadovat potvrzení od správce osobní údajů (v našem případě poskytovatel zdravotních služeb) o zpracování jeho osobních údajů. V případě zpracování OÚ má subjekt právo zároveň na související údaje o zpracovávání, zejména pak příjemce či kategorie příjemců, kterým byly či případně budou OÚ zpřístupněny. Z této informace musí být zároveň patrné, se kterými osobními údaji disponují jednotliví příjemci údajů.
Pokud pacient požádá poskytovatele o tyto informace, dostane seznam osob, které nahlížely do jeho ZD a zároveň uvidí i údaje, na které bylo nahlíženo. Z těchto dat je pacient již schopen dovodit, zda nahlížení bylo v souladu se zákonem o zdravotních službách či v rozporu s ním v situaci, kdy se prokáže, že nahlížející osoba nahlížela bez přímé souvislosti s poskytovanou zdravotní službou. Příkladem neoprávněného nahlížení by bylo nahlížení gynekologa do ZD pacienta muže na výsledky CT hlavy.
Z jakého důvodu cítím potřebu tato pravidla zdravotníkům neustále opakovat a zdůrazňovat?Po účinnosti GDPR a obzvláště v dnešní technické době je velmi snadné přijít na neoprávněné nahlížení do zdravotnické dokumentace, které se sebou nese mnohdy i velmi citelné sankce pro poskytovatele zdravotních služeb, ale zejména pro samotného zdravotníka.
V rovině trestněprávní a přestupkové se bavíme o trestném činu neoprávněného nakládání s osobními údaji (viz § 180 trestního zákoníku) a přestupku proti občanskému soužití (viz (§ 7 odst. 3 písm. b) zákona o dalších přestupcích). Zdravotník se rovněž vystavuje riziku soukromoprávní žaloby ze strany pacienta, do jehož ZD neoprávněné nahlížel, či případnému disciplinárnímu postihu ze strany stavovské komory. Citelnější a bohužel také pravděpodobnější jsou však sankce dle zákoníku práce a samotného GDPR, respektive zákona o zpracování osobních údajů (dále také „ZZOÚ“).
Neoprávněným nahlížením do ZD může zdravotník způsobit svému zaměstnavateli škodu, kterou samozřejmě bude zaměstnavatel chtít nahradit právě po zdravotníkovi. Zde se uplatňuje již známé pravidlo ustanovení v § 250 zákoníku práce. Tedy 4,5násobek průměrného měsíčního výdělku zaměstnance, pokud byla škoda způsobená z nedbalosti. V případě úmyslného jednání má zaměstnavatel právo požadovat náhradu v plné výši (např. výše soudně přiznaného nároku pacienta vůči poskytovateli zdravotních služeb). V neposlední řadě může zaměstnanci hrozit rovněž výpověď či okamžité rozvázání pracovního poměru.
Pomalu se dostáváme k nejcitelnější sankci, která hrozí zdravotníkovi z neoprávněného nahlížení do zdravotnické dokumentace. Ačkoliv je zákon o zpracování osobních údajů vůči některým poskytovatelům (poskytovatelé z řad veřejných institucí) benevolentnější, tedy veřejní poskytovatelé zdravotních služeb jsou z trestání dle ZZOÚ vyňati, vůči jednotlivým zdravotnickým pracovníkům již tak benevolentní není. Ani zaměstnanci veřejného poskytovatele zdravotních služeb nejsou z trestání dle tohoto zákona vyňati.
Zdravotnický pracovník se dopustí přestupku porušení zákazu neoprávněného zveřejnění osobních údajů (viz § 61 ZZOÚ) tím, že poruší zákaz zveřejnění osobních údajů stanovený jiným právním předpisem (v našem případě zákon o zdravotních službách). Za spáchání tohoto přestupku lze uložit pokutu až do výše 1.000.000 Kč. Pakliže zdravotník poruší zákaz zveřejnění osobních údajů pomocí tisku, filmu, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí a podobně účinnými způsoby, lze uložit pokutu až do výše 5.000.000 Kč. I zdánlivě nevinný rozhovor s televizním reportérem může způsobit postih ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů.
Nelze tedy nic jiného než doporučit všem zdravotníkům, aby nakládali se zdravotnickou dokumentací dle ZZS a v jeho mezích a reportéry televizních pořadů či rozhlasového vysílání odkazovali na tisková a komunikační oddělení daného poskytovatele zdravotních služeb, která jsou ke komunikaci s médii určena.
Mgr. Lucie Lukšová
