Sjíždíme z asfaltu do pouště. Jsou tu obrovské laguny po včerejších přívalech dešťů. Dobytčák řve jako blázen a pomalu, ale agresivně se prodírá vodou i hustým křovím. Sedím přímo nad levým předním kolem, dost to s námi háže. Musím se držet ze všech sil. Nestačí to. Rána a už letím. Přímo na držku. Naštěstí padám na pískový ostrůvek a nejsem celý mokrý. Kluci mě sbírají. Kousek dál najdou i můj mobil, který jsem vysypal cestou. Jsem otřesený, potlučený a naštvaný, že dělám problémy. Zbytek cesty už sedím dole v dobytčáku.
Jsme na místě. Všichni chystají ambulanci v místní škole. Já ne. Bolí mě hlava a nemůžu skoro chodit. Beru si nějaké painkillers z lékárny a jdu si chvíli lehnout. Za hodinku už mi je líp a jdu se přidat k Josifovi na kliniku. Dnešek je zajímavý. Máme desítky případů svrabu a mykóz. Pro urychlení předepisuju Josifovi recepty, které jen rozdává všem, jejichž diagnózu s úsměvem určuje už ode dveří.
Potom se objeví žena, která si stěžuje na dysurii a hematurii (pálení při močení a krev v moči) . Obrovskou strumu (zvětšenou štítnou žlázu) velikosti tenisáku ukazuje (vybalí z šátku kolem hlavy a krku) jen náhodou při odchodu z kliniky. Jsem ohromen, nic takového jsem nikdy neviděl a asi už ani neuvidím. Dále v epidemii kožních chorob vybočuje z řady dáma s revmatoidní artritidou level Afrika. Prsty má jako čarodějnice z Mrazíka a zápěstí deviované ulnárně skoro do pravého uhlu. Škoda, že v této vesnici je z neznámého důvodu zákaz fotit. Fotím tak alespoň romantické laguny v okolí vesnice.
