S panem doc. Světlákem, který mj. vyučuje psychologii na Lékařské fakultě v Brně, jsme mluvili o stresových faktorech ve zdravotnictví, jak s nimi pracovat, co může dělat jedinec sám, jaká je role leadra týmu, jak na náročné situace v pomáhajících profesích připravit studenty lékařských fakult a jak s nimi pomoci mladým zdravotníkům.
Obecně o stresových faktorech ve zdravotnictví a syndromu vyhoření
Jaké faktory obecně ovlivňují vznik syndromu vyhoření u pomáhajících profesí?
Pomáhající profesi si vybírají lidé s určitým typem osobnosti, kteří tím mají zároveň určitou predispozici jednou vyhořet. Druhým faktorem jsou podmínky, ve kterých péči poskytujeme, tedy firemní kultura nemocnic. A třetím faktorem je fakt, že nelze nevyhořet.
Myslíte si tedy, že syndrom vyhoření je u každého nevyhnutelný?
Jedna věc je klinická diagnóza syndrom vyhoření, kdy lidé mají depresi, pocit ztráty smyslu života, druhá věc je únava, kdy jsme vyčerpaní a nevidíme v tu dobu smysl naší práce. Ne každý musí skončit v syndromu vyhoření, tedy až ve stádiu nemoci, resp. v depresi, protože chronický stres vede k afektivní poruše a její vznik podmiňují i určité osobnostní predispozice. Tito lidé by pravděpodobně vyhořeli i v jiné profesi. Každý z nás jdeme do pomáhající profese s jinými predispozicemi, s jinou úrovní frustrační tolerance, resilience, míry optimismu. To, že v průběhu života fluktuujeme, je ale normální, ať už se to týká práce nebo vztahů. Je přirozené, že někdy nám je dobře, všechno hezky plyne, dává nám to smysl a někdy naopak můžeme být smutní, pochybovat, nemáme energii se o druhého zajímat. Je normální, že pokud dlouhodobě pomáháme, že se vždy dostaneme do bodu, kdy v tu chvíli nevidíme smysl naší práce. Je to součást přirozené fluktuace závislé i na tom, jak se nám zrovna daří. Někdo, ale když se v té fluktuaci dostane dolů, se díky svým predispozicím a plus nějakým dalším faktorům může propadnout ještě hlouběji.
Při příchodu do praxe asi každého potká ztráta iluzí nebo spíše změna pohledu na zdravotnictví, což nemusí být bráno jenom jako negativní. Dá se říct, kdy je únava, změna pohledu na svůj obor, možná frustrace ještě přirozenou součástí zmíněné fluktuace a kdy už začíná být pro jedince destruktivní?
Je otázka, jestli jsme dostatečně citliví sami k sobě, abychom tuto hranici poznali. Dalo by se říct, že první věcí v rámci prevence syndromu vyhoření je rozvíjení citlivosti k sobě samému, abychom byli schopni něco včas změnit. Říká se, že prvním indikátorem, o kterém se v literatuře moc nemluví, je ztráta smyslu pro humor. Je to první věc, která zmizí. Člověk je tenzní, ztrácí nadhled a hodně věcí se ho dotkne. Z fyziologických projevů, které se jako první naruší, je spánek. Ať už je to problém s usínáním, kdy ruminujeme (ruminace – zaobírání se jedním problémem, tématem apod. stále dokola, pozn. red)., katastrofizujeme, představujeme si, co všechno se může stát. Nebo naopak nastává problém, že člověk se budí ve tři čtyři ráno a už nemůže usnout. Jsou to pak rána bez pocitu odpočinku. Vše může dojít až k tomu, že lidi, se kterými pracujeme, začneme nenávidět. Typicky přijdete ráno do práce a první pocit je: „Ježismaria, už jsou tam zase lidi v čekárně.“ Nevidíte už lidi a jejich příběhy, ale jen povinnost, která vás čeká. Takový typický příznak např. z řad psychologů, kteří už jsou po letech v oboru unavení a mají třeba i svou privátní praxi, je, že mají radost, když jim nepřijde pacient. Vy jste za to zaplaceni, platíte nájem, žijete z toho a máte strašnou radost, že ten člověk nepřišel, že máte čas pro sebe.
Pokud se člověk nachází už ve fázi dlouhotrvající vyčerpanosti, třeba i přítomnosti prvních fyziologických projevů, např. právě zmiňované poruchy spánku, dá se i v téhle fázi zabránit úplnému propadu, pokud si to ten daný člověk uvědomí a začne s tím pracovat, resp. dá se to vůbec, když se zdravotník stále bude pohybovat mezi lidmi a starat se o ně? Nebo je lepší, aby si dal pauzu a pak se popř. do své profese vrátil?
Obě dvě varianty jsou možné. Velkým problémem medicíny je, že většina zdravotníků investuje do svého vzdělání a profese obrovské množství energie. Je na tom postavená celá jejich existence a je pro ně tudíž často nepřijatelné připustit si, že by medicínu taky nemuseli dělat. Většinou proto varianta odchodu z medicíny nefunguje. Druhá věc, podložena i výzkumy, je, že zejména lékaři více než jakákoli jiná profese si nedovedou přiznat, že už je toho na ně moc. Přispívá k tomu fakt, že už na fakultách a předatestatčních přípravách jsou vychovávaní k tomu, že musí vydržet. Zároveň tím, že je studium těžké, se v nich podporuje představa, že jsou něco víc než ostatní profese, což je samozřejmě úplná iluze. Tedy neschopnost připustit si, že už je toho na mě moc, je úplně typická pro tyto výkonové profese.
Pokud někdo nastoupí na tuto cestu, že v medicíně se musí vydržet všechno a dlouhodobé fyziologické projevy stresu přehlíží, jak to může skončit, pokud své zdraví neřeší?
Je to sice úplný extrém, ale pokud chronický stres dojde do syndromu vyhoření, resp. až do fáze afektivní poruchy, může skončit sebevraždou. Říká se, že riziko sebevraždy je u pomáhajících profesí mnohonásobně vyšší než u jiných profesí. Většinou ale neléčený syndrom vyhoření „končí“ obrazem úzkostně-depresivního syndromu nebo těžké deprese. V tomto stavu se přistupuje farmakologicky pomocí antidepresiv, kdy je potřeba péče psychiatra, a také psychoterapeuticky, aby psychoterapeut pomohl člověku se z toho dostat a nahlédnout, jak se do toho stavu dostal. Někdy lidé z pomáhající profese úplně odcházejí, někdy potřebují jen změnu, např. odcházejí dělat vědu a výzkum. Nevýhodou českých nemocnic ale je, že děláte vědu a výzkum, ale k tomu ještě klinickou praxi, takže ti lidé pak nenávidí nejenom praxi, ale i vědu a výzkum. Často si také lékaři dělají novou atestaci. Typické je, že odcházejí z nemocnice z pozice internisty, neurologa, chirurga, udělají si atestaci praktického lékaře a odejdou do něčeho klidnějšího. Ale mám v okolí i ty, kteří si udělali kurzy akupunktury a pustili klasickou medicínu nebo začali dělat fyzioterapii nebo psychoterapii.
Pokud si někdo projde syndromem vyhoření a rozhodne se vrátit do prostředí zdravotnictví, jakým způsobem pak může sám se sebou a s těmi faktory, které ho k vyhoření přivedly pracovat, aby k syndromu vyhoření nedošlo znovu?
Když se do práce vrátí a uvědomí si, jak se do stavu vyhoření dostal, je jeho jedinou zodpovědností hlídat si svoje hranice. Pokud mu tedy někdo řekne: „Hele, my jsme ti tam připsali ještě dva lidi do ambulance, to dáš.“ Tak on řekne: „Ne, to nedám.“ A oni řeknou: „Ale jo, jo.“ A on řekne: „Ne, nedám.“ Ten člověk si musí střežit své hranice a k tomu, aby si je mohl střežit, si je musí uvědomovat a uvědomovat si své priority. Jedna věc je tedy hlídat si své hranice a druhá je přetransformovat si, o čem pečování vlastně je.
V pečující profesi často trpíme, protože porovnáváme, co by mohlo být v ideálním světe s tím, co je. Uvedu konkrétní příklad. Mám paní, která má ke mně přijít na sezení, a typicky vždy, když se setkání blíží, si říkám: „Ty jo, zase v tuhle dobu, to jsem ještě mohl něco udělat a tak.“ A teď se tím celý dopoledne trochu „trápím“ a přemílám to, ale ve chvíli, kdy ta paní vejde do ambulance, se to úplně promění a většina z těch sezení jsou hrozně obohacující a smysluplná. Jsem pak rád, že sezení bylo, ale zjistím, že jsem si ještě před tím vytvořil několik hodin nepříjemný pocit. Stejně tak si může lékař celý víkend vyprávět, co ho čeká v ambulanci, jak bude hrozná noční, jak je ten systém pitomej apod. Zjistíte, že 30% času reálně možná trpíme, ale 70% času trpíme, protože si o tom vyprávíme. Toto je tedy druhá věc. Uvědomovat si, kdy se mi reálně opravdu něco děje a s tím pak musím pochopitelně něco dělat, a to oddělit od toho, co jsou ty strašné příběhy, které si vyprávím. Mně přijde, že v nemocnicích máme často tendence si vyprávět stylem – na to není čas, zase ty pacienti, máme nízký platy a tak – a roztáčíme to kolo trápení velmi často sami. Přitom, když s ti to vezmete, jít do české nemocnice je vlastně sen v porovnání se zeměmi od nás na východ. Doktoři tady mají skvělé vybavení, dělají vysoce specializovanou medicínu za relativně slušný peníze na české poměry a my si pořád vyprávíme, jak je to blbý.
Stresové faktory v nemocnicích a role leadrů
Jakým způsobem zabránit nadměrnému stresu a vyčerpání, pokud stresujícími faktory jsou vnější okolnosti, které nemůže jedinec ovlivnit, např. nedostatek personálu, nadměrný počet pacientů apod.?
Nejprve se obecně musíme podívat, co je možné změnit na úrovni jedince, na úrovni firemní kultury daného pracoviště a co na úrovni celých nemocnic. Pokud se podíváme na oddělení a nemocnice, stál bych o to, aby než si začneme opakovat mantru, že něco změnit nejde, jsme rozlišili, co skutečně není možné ovlivnit a co ano, abychom na to poukázali a také navrhli nebo se podíleli na řešení. Rád bych tedy podpořil všechny v pomáhajících profesích, aby nerezignovali a udělali si čas k této analýze.
V jedné nemocnici jsme dělali velmi rozsáhlý výzkum ohledně firemní kultury. Z výzkumu vyšla zajímavá věc, o které mluvili lékaři i zdravotní sestřičky. Všichni se shodli, že vůbec nejsou vyhořelí z práce s umírajícími, z množství pacientů nebo že toho je na ně hodně medicínsky. Oni vlastně říkali, že tu práci mají hrozně rádi, ale ten pocit vyjádřili tak, že mají rádi svoji práci, ale neradi chodí do práce. Ukázalo se, že zdroj stresu je pro ně samozřejmě narůstající administrativa, ale stejný problém mají státní zaměstnanci a jiné profese. To je obecný problém takto složité společnosti, ve které žijeme. Největším stresorem kromě administrativy ale byly mezilidské vztahy, to že vedoucí oddělení jsou často lidé, kteří nemají kompetence k tomu vést lidi.
Jak jste naznačil, vedoucí týmu mohou být často lidé, kteří se z hlediska práce s lidmi se na vedoucí funkci vůbec nehodí. Jakým způsobem měnit tohle?
Způsob výběru leadrů ve zdravotnictví není podle toho, jestli člověk umí pracovat s lidmi, ale často rozhodují úplně jiné faktory. Pořád žijeme v domnění, že když je někdo profesor, považovaný za nejlepšího v medicíně, že musí být zároveň vedoucí týmu. Je to nepochopení toho, kdo je leader. Steve Jobs pravděpodobně taky neprogramoval většinu věci v Apple a spoustě věcí podle mě do detailu nerozuměl, ale někam to vedl a měl kolem sebe tým lidí. Leader by měl být někdo, kdo oddělení vede tak, aby pacientům i těm, co tam pracují, bylo dobře. Je potřeba tuhle myšlenku předávat už studentům, aby přišla nová generace leadrů.
Jak tedy může leader týmu změnit firemní kulturu pracoviště a pomoci svým kolegům lépe zvládat náročnost jejich profese?
Aby se dalo stresovými faktory a syndromem vyhoření v nemocnicích pracovat, musíme si otevřeně přiznat, že syndrom vyhoření je přirozená součást pomáhajících profesí. Záleží to zejména na leadrech, aby k tomu takto přistupovali. Neexistují oddělení, kde by nikdo nevyhořel. Je to stejné jako kdyby ředitel školy řekl, že na jejich škole není šikana možná. Ukazuje to, že leader nemá vůbec přehled, co se ve škole děje, protože každý nejenom dětský kolektiv má dispozici k šikaně. A to samé platí v nemocnici. Pokud se syndrom vyhoření bude popírat a bude se brát, že je to záležitost jen hrstky nevyrovnaných dezolátů, kteří nejsou tak silní jako ostatní, je to špatně. Pokud tuhle tezi razí leader oddělení, tak z nějakých přísných standardů, by takový člověk měl být odvolaný. Důležitá věc je tedy, aby zejména vedoucí oddělení připustili, že syndrom vyhoření se týká všech lidí v pomáhajících profesích a pomáhali budovat z týmu takovou záchrannou síť, aby ti lidé byli citliví k projevům syndromu vyhoření, aby to včas u někoho poznali a včas toho člověka chytli. Zvláště vedoucí by si měli všímat, že je toho na někoho hodně a přidělovat těm lidem také různorodou práci. Pestrost je hrozně důležitá.
Jakým způsobem tedy upozornit i např. služebně staršího kolegu na nevhodné chování k pacientům aby to nevyznělo tak, že veškerou svou práci dělá špatně? Černý humor je ve zdravotnictví určitě normální, ale pokud se to změní v hrubé až cynické chování, jak toto vhodně sdělit?
To je zásadní otázka, na co se ptáte. Myslím, že by měl jít stranou takový ten strach, aby se někoho něco nedotklo. Ve zdravotnictví se stále pracuje se strachem, aby si někdo nevzal něco osobně. Více než kdekoli jinde se tady pěstuje kultura strachu a pocitu viny. Máme strach říct kolegovi, že se mi úplně nelíbilo, jak se choval k pacientovi, protože se bojím, že mi to příště vrátí někde jinde. Takhle jsme vychovávaní už na fakultách a strach se kultivuje i v nemocnicích. Ale když máte partnera, který by začal denně mlátit děti, protože měl stres v práci, tak ho taky nenecháte, abyste se ho nedotkli, ale zeptáte se ho, jestli se něco děje. Stejné je to, když uslyším kolegu, který řve vedle v ambulanci na pacienty nebo o nich mluví nějakým devalvujícím způsobem. První, kdo by ho na to měl upozornit je kolega nebo pokud by se na to necítil, tak jak bylo řečeno vedoucí oddělení. Zejména oni by měli nastavit prostředí a komunikaci tak, že bude v pořádku upozornit třeba na nevhodné chování vůči pacientovi svého kolegu a že ten dotyčný si to nemá brát jako kritiku, ale jako zpětnou vazbu. Je důležité, aby vedoucí vytvořili prostředí, že taková komunikace bude brána jako přirozená.
Pokud si zdravotník uvědomí, že přestává zvládat míru stresu, je dobré si o tom promluvit s někým ze svých kolegů, nebo je lepší to řešit spíše s někým zvenčí? Kolega může mít více pochopení, protože zná prostředí a okolnosti, ale rozhovor se může zvrhnout v utvrzování se v negativech a společné stěžování. Naopak člověk mimo zdravotnictví nemusí mít úplné pochopení, možná i právě proto, že ve společnosti stále existuje mantra, jak má správný zdravotník vypadat.
Nejlepší by byla supervize od člověka zvenčí a intervize vedoucího oddělení, který by měl se svými kolegy reflektovat, co se na oddělení děje, jejich potřeby apod. Pokud třeba zaměstnanci prožili nějakou výjimečnou situaci, aby si potom našel čas si o tom s nimi promluvit, jak to na ně působilo. Minimum je pochvala. To je často to, když se bavíme s doktory nebo sestřičkami, co v nemocnicích chybí, úplně obyčejné lidské ocenění, poděkování za práci. Často vedoucí oddělení říkají: „Za co jim máme děkovat, vždyť to je jejich práce, za kterou jsou zaplacení?“ Je vidět, že vůbec nechápou, jak je to pro ty lidi strašně důležitý, aby je někdo jenom lidsky ocenil. Zásadní je tedy udělat čas a prostor pro reflexi a nejideálnější je to od někoho zvenčí. Pokud se reflexe děje jenom uvnitř, může to sklouznout do určitých zajetých kolejí, ve kterých vás pak nenapadne, že už je toho na někoho moc. Jak bylo řečeno, často se kolektiv vzájemně podporuje v tom, co je štve nebo to skončí v humoru a vy se ve výsledku nedozvíte, co s tím dál.
Empatie a stálý kontakt s lidmi
Jakým způsobem si zachovat empatii k pacientovi, aby se empatie nestala pro zdravotníka destruující?
Ukazuje se, že když jsme obyčejně reaktivně empatičtí, s pacienty soucítíme, vnímáme jejich bolest a trápení, tak se skutečně zvyšuje pravděpodobnost vzniku syndromu vyhoření, resp. syndrom vyhoření už stojí na konci celé kaskády, před tím dojde k tzv. únavě soucitu nebo taky únavě empatie, lidskosti. Jedna z prvních hlavních přednášek v rámci psychologie na naší lékařské fakultě je přednáška o empatii, jak funguje, že je přirozená, ale že vede k výše zmíněné únavě soucitu a syndromu vyhoření. Dále ale říkáme, že existuje ještě hluboký soucit k druhému, který více než z empatie vychází z hlubokého moudrého pochopení lidského údělu obecně. Uvedu příklad. Budete mít na oddělení někoho, kdo je vážně nemocný. Když s ním budete jenom empatizovat, i vy budete zažívat stres. Kdežto soucit vychází z určité obecné moudrosti, kdy vám dojde, že jsme všichni na stejný lodi, že on je pacient teď a já budu možná jindy, že všichni směřujeme ke stáří, nemoci a smrti. S člověkem mohu soucítit racionálně a lidsky, chápat jeho bolest a trápení, chápat, že potřebuje navázat intimitu i kladením otázek, ale nemusím s ním být v empatickém propojení, aby mě to stravovalo. Když změním pohled z prosté empatie k soucitnému moudrému pohledu na člověka, dojde k rozdílné neuroendokrinní odpovědi. Zatímco prostá empatie generuje stresovou odpověď, druhý způsob aktivuje systém odměny v mozku. Tedy prevencí syndromu vyhoření je si uvědomit, že pečování je vlastně ctnost, pomoc druhému člověku a že jednou zase někdo pomůže mně. Tím se dostávám z toho, že bych mohl vyhořet k tomu, že se tam vlastně cítím dobře a zažívám odměnu.
Někdy může být stresujícím faktorem komunikace s pacienty. Asi je přirozené, že pacient může zejména k terapeutovi nebo zdravotní sestřičce, kteří s ním tráví více času než lékaři, pocítit velkou dávku důvěry a chce s ním sdílet své osobní věci. Někteří pacienti ale mohou mít očekávání, že stejné informace s ním bude sdílet i zdravotník. Může se jednat o zcela obyčejné otázky typu, kde byl ten terapeut nebo sestřička na dovolené, až po otázky, jestli je ženatý/vdaná, jestli má děti, jestli je věřící apod. Jak co nejlépe reagovat na otázky, které už překračují hranici toho, co chce zdravotník s pacientem sdílet, aby zároveň nedošlo ke zklamání důvěry pacienta, aby pacient měl stále pocit, že on o svých osobních věcech mluvit může?
První věcí je uvědomění si svých hranic. Také pokud jsem otevřený vůči lidem, nepotřebuji hrát hru, kdo je zdravotník a kdo pacient. Spousta doktorů a sestřiček se vždycky ptá: „A co těm lidem vlastně můžu říct?“ Moje odpověď je: „A co bys jim vlastně chtěl říct a co ne?“. Když si budu hrát na nějakou roli doktora, sestřičky a pacienta, bude mě stát hrozně moc sil pořád chránit tuhle hranici. Často vyhoříme tím, že se pořád pasujeme do nějaké role a zase medicína k tomu tak svádí. Pokud se mě tedy pacient zeptá, jestli mám ženu a děti, a pro mě je to přirozený způsob, jak navazuji vztah s druhými lidmi, řeknu, že mám manželku a dvě děti. Ve chvíli, kdy narazíme na hranici, kde je mi to nepříjemné, řeknu: „Pane Novák, cítím, že o mě máte zájem, ale tohle už obvykle lidem neříkám.“ Ve zdravotnictví často lékaři a sestry chtějí naučit, co mají říkat, ale proč je učit něco na sílu, co už vlastně dávno umí. Takže jim to vracíme a ptáme se, jak se seznamují a povídají si třeba s novými lidmi v hospodě, a oni najdou odpovědi na svoje otázky. Potřebujeme se jen naučit, jak to tomu druhému vlídně říct.
Jak řešit situaci, když jednání s pacientem nebo péče o něj je vyčerpávající a zdravotník nemá možnost se v péči o něj vystřídat s někým jiným, ať už jednorázově nebo dlouhodobě? Jak takové chvíle zvládnout, aby duševně nevysávaly?
Tohle je přesně příklad pro akceptaci. Ve chvíli, kdy s tím nemohu vůbec nic udělat, se ukazuje, že protektivní pro zdraví je akceptující postoj. Připustím, že jsem v situaci, ze které nemám žádný způsob, jak se z ní dostat, než v ní být. Už v tom se vám uleví, když přestanete porovnávat svůj stav s nějakým jiným možným, když přestanete přemýšlet nad tím, jaké by to bylo kdyby. Druhým krokem je, že si řeknu, že když už tady ta situace je, tak v ní nebudu v pozici oběti a chudáka. Budu vědět, že jsem jediný, kdo to teď může udělat, tedy že musím, zároveň ale budu vnímat, že právě dělám vysoce specializovanou práci, kdy pečuju o druhého člověka, dávám mu svoji pozornost, lásku, péči a znalosti. Když tohle uděláte, když to akceptujete a ještě vědomě vnímáte, že pečujete, máte nad celou situací kontrolu a aktivujete tím právě ten druhý systém a ne systém stresu. Naopak, pokud k té práci přistoupíte v pozici oběti, ztrácíte tím volbu, svobodu, volnost a dostáváte se do stresu. Akceptace a zvědomění si toho, že teď pečuji, někomu něco dávám, přináší obrovskou úlevu.
Jak pracovat se studenty a absolventy
Dalo by se nějakým způsobem vést studenty a následně absolventy, aby se dokázali lépe vyrovnat se stresovými faktory ve zdravotnictví?
Já se teď vztahuji k situaci mediků na Lékařské fakultě v Brně, kde si myslím, že je výuka psychologie na vysoké úrovni včetně výuky v simulačním centru, kde herci hrají pacienty. To, co ale podle mě chybí a co je můj sen u oboru nejen všeobecné lékařství, ale i oboru všeobecná sestra, je státní zkouška z humanitních oborů, zejména z etiky a psychologie, podobně jako je velká zkouška z interny, chirurgie. Teď to nemyslím tak, že by se na ní mělo vyhazovat, ale spíše by díky ní měli studenti dostat základní penzum znalostí, jak komunikovat, jak o sebe pečovat a zároveň, jak kultivovat prostředí v nemocnicích, protože významné procento našich studentů budou jednou vedoucí lékaři, primáři, přednostové klinik apod. Oni budou ti, kdo to budou moci měnit. Soustředím se tedy teď na to, jak ovlivnit stávající přicházející generace, aby kultivovali prostředí nemocnic, než jít do nemocnic a tam měnit často rigidní nastavení. Jedním z řešení by tedy mohla být státní zkouška z humanitních oborů, část etika, ale dominantní psychologie. Opravdu chci ale zdůraznit, ne zkoušku ve smyslu je na ni podusit, ale dát jim tím nástroje do praxe.
Dalším krokem by byl povinný kurz psychologie ve všech oborech medicíny v rámci předatestatční přípravy. V rámci ní teď chodí na stáž na internu apod., což je samozřejmě důležitý, ale medicínu se naučí, protože ji dělají dennodenně v nemocnici. Psychologie je oproti tomu úplně opomíjená, nikdo je ji už nenaučí a přitom 80% svého času tráví komunikací s pacienty nebo jejich rodinami. Kurz v předatestační přípravě by jim pomohl rozvinout dovednosti v době, kdy už jsou v praxi, pomoci jim reflektovat to, co se v medicíně pro ně děje a dát jim nástroje, jak to zvládat. Sestřičky mají psychologii v prváku, medici ve třeťáku nebo ve čtvrťáku, a to vlastně ještě nemají přímou zkušenost. My jim sice říkáme zajímavé věci, ale ještě to nedopadá na správnou půdu, ještě v nich není ta potřeba, zatímco v praxi se logicky otevře otázka: „A co mám říct tomuhle a jak mám udělat tohle?“ V tenhle moment bychom potřebovali přijít a dám jim ty odpovědi. Tam by se vše spojilo a oni by to mohli používat daleko efektivněji.
Jak tedy pracovat se zdravotníky přicházejícími do praxe, aby dokázali zvládat náročné situace, a co může ten člověk dělat sám?
Potřebujeme rozvíjet sebereflexi, udělat si přehled toho, s čím jdu do praxe, co je moje nepodstupitelné minimum, co je sféra iluzí a snů a co je běžný provoz a toto pravidelně reflektovat i s mentorem nebo vedoucím oddělení. Třeba jednou týdně by si měl mentor se svým svěřencem promluvit o tom, co ho potkalo, zaskočila, co by chtěl udělat jinak, nechat ho se ptát a bavit se o tom. Nemůžeme si myslet, že naši mladší kolegové se budou umět dobře rozhodnout, když ty zkušenosti nemají. Kdybych tedy šel např. sdělovat rodině, že někomu z jejich členů zjistili nádor slinivky, zavolám mladšího kolegu a řeknu mu: „Pojď se mnou a pojď se podívat, jak se to dělá.“ Nebo: „Máme tady teď rodinnou konferenci, budeme se domlouvat ohledně pána, kterému se zhoršuje Alzheimer, a jdeme řešit, co teď s ním dál.“ Až to skončí, sednu si s ním a zeptám se, co viděl, co se dozvěděl, co by udělal jinak, na co jsem zapomněl. Najednou vzniká kolegiální vztah a taky já jako starší se můžu učit od toho mladšího, protože on mi řekne: „Hele, nebylo to moc?“ A já mu řeknu: „Hele, nebylo, mám to vyzkoušený.“ Anebo řeknu: „Vidíš, to mě nenapadlo, příště to zkusím jinak.“
Když se jde zavádět centrála nebo katetr, mladší kolegové to chtějí vidět. Proč by tedy neměli chodit i k těmto věcem, vždyť je to přirozená součást medicíny. Pořád věříme tomu, že se mají ukazovat jen ty hard věci. Určitě, ale stejně se celý život odehrává v kulisách měkkých dovedností. Je to úplně stejné jako když někoho vyšetřujete na bolest hlavy, děláte kupu vyšetření, nic nenajdete a nakonec pacienta odešlete k psychologovi a ten člověk logicky řekne: „Ty jo, oni mě posílají k psychologovi, oni mi nevěří.“ Kdybychom ale už na začátku řekli, že uděláme EEG, to a to a další součást bude psychologické vyšetření, vyhneme se tomu, že až diagnostika dojde do tohoto bodu, že pacient řekne: „Aha, tak vy už nevíte, co se mnou, tak mě dáte k psychologovi.“ Naopak, pacient bude psychologické vyšetření brát jako další plánovaný krok k zjištění toho, jestli za vším nestojí stres. Stejné by to mělo být v komunikaci s kolegy. Ne držet, držet a pak někomu dát zpětnou vazbu, že by měl jít na supervizi nebo že je vyhořelej, ale hned od začátku o tom s ním mluvit. Pokud budu třeba primář oddělení, bude tam mladý doktor, který si sedne na parapet, nepozdraví, začne koukat do papírů a s pacientem mluví nějakým stylem, tak si ho odvedu, ale neřeknu mu: „Hele, jak se to chováš?“ Ale řeknu: „Hele, vedeš si skvěle, léky předepisuješ perfektně, interně rozumíš, ale pojďme se pobavit o tom, jak se bavíš s pacienty.“ Najednou to není medicína a komunikace, ale je to medicína, která se dělá taky skrz mluvení s lidmi.
Vidíte, pořád na to narážíme, že tím mentorem by musel být člověk, který se sám na tuhle úroveň dostal. My bohužel ve zdravotnictví vidíme vedoucí, kteří sami prošli trochu torturou a sebezapřením a oni to berou jako nejlepší způsob vedení i pro ty mladší. Takže se tam jednak stále přenáší princip takové sofistikované šikany a zároveň se podporuje myšlenka, že zdravotník musí všechno vydržet a přežít.
Pokud nemám služebně mladšího kolegu na starosti, jak mu i přesto být oporou, až přijdou náročné situace, které při péči o druhé asi potkají každého? Jak mu dát najevo, že se na mě nebo kohokoli jiného může obrátit?
Jednak můžete za někým přijít a přesně takto obyčejně lidsky mu to říct. To je jedna cesta. Druhá věc je, že i když nejste mentorem, tak i přesto bych se vůbec nebál si toho mladšího kolegu k některým situacím vzít a následně si o těch situacích s ním promluvit, jak to na něj působilo.
Nevím, jak je to časté, ale možná by pomohlo, kdyby si lékaři někdy brali na komunikaci s rodinami nelékařský personál. Myslím, že je typické, že závažná témata řeší lékaři a k ošetřovatelskému personálu se dostane jen strohý výsledek. Má daleko menší přehled o tom, co všechno pacient o svém stavu ví, jak ho bere, co všechno ví rodina, jak ona to zvládá, jaké jsou výhledy s pacientem apod. Přitom právě ošetřovatelský personál je daleko více v komunikaci s pacientem, naráží na jeho psychiku, každodenní otázky apod., což právě možná může být pro ty nelékařské zdravotníky náročné, když neví, co odpovědět, protože neznají všechny okolnosti, neví, k jakému cíli svoji péči nebo terapii směřují.
První věc, dělení na nelékařský a lékařský personál je taková nesmyslná škatulka, kdy se pořád někdo vůči někomu vymezuje a brání to lidem pracovat multidisciplinárně. Ve chvíli, kdy jsem třeba sestra a pečuju o pacienta, fyzioterapeut s ním chodí cvičit, psycholog si s ním chodí promluvit, lékař k němu chodí, tak k čemu je vlastně dobrý si říkat, kdo je a kdo není lékařský personál. Jsme tým, je tady nějaký problém a ten všichni pomáháme řešit a každý k tomu přistupuje z nějaké své expertnosti. Nikdo nebere lékařům jejich odbornost, že se učili hodně, ale třeba nikdo z nich by nesložil zkoušku na VUT nebo neodřídil dvacet šichet v městský hromadný dopravě v Brně.
Druhá věc, na vizitě by měli být sestry a ostatní personál, který o pacienta pečuje, měla by se dělat nějaká setkání, kde by se probral stav pacienta nejenom z lékařského hlediska, ale řešilo se i to, kdy a co se probere s rodinou, co všechno pacient o svém stavu ví, jak jeho stav a životní situace do budoucna vypadá apod. Všechny ty věci ale zase směřují k leadrovi týmu. Ten by tohle měl zavádět nebo by ty lidi zespoda tohle měli začít vyžadovat. Proto to naše studenty učíme, aby tohle buď dělali, když budou lékaři, nebo to vyžadovali, když budou třeba sestřičky. Ten systém se tomu ale samozřejmě brání, protože často ti starší řeknou, co jim to tam zavádí a proč. Myslím ale, že to má velký smysl tohle v nemocnicích zlepšovat.
Děkujeme za rozhovor.
