V dalším rozhovoru jsme si popovídali s mladým anesteziologem, Romanem Dvořákem. Jaké byly pracovní začátky absolventa Lékařské fakulty Ostravské univerzity, je v oboru spokojený a jak se sháněla práce s negativním mediálním obrazem LF OU? To vše se dozvíte níže.
Ahoj Romane, mohl by ses čtenářům trochu představit prosím?
Ahoj, moje jméno je Roman Dvořák, promoval jsem v Ostravě v roce 2019. V tuto chvíli pracuju ve fakultní nemocnici Brno na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny. Vrátil jsem se tedy do Brna, kde jsem chodil na střední školu a strávil zde zatím většinu života.
Jak vzpomínáš na svá studia? Doporučil bys studentům něco?
Já určitě na svá studia vzpomínám s láskou. Bylo to upřímně asi nejlepších 6 let mého života. Rozhodně můžu říct, že mě škola mnohé naučila. A to nejen z pohledu medicíny. Studentům bych rád doporučil víc klidu a rozvahy do všeho. Není potřeba věci hrotit a stresovat se. Stejně to obvykle nepomůže. Stejně tak je to na ARO. S nadsázkou se tu říká: „když si nad pacientem nezakouřím a nevypiju kávu, většinou už je to stejně špatný.“
Je něco, co bys třeba s odstupem během studia změnil?
Změnil bych svůj přístup k mnoha věcem, se kterými jsem se na škole setkal.
Můžeš prosím uvést příklad?
Například bych měl podstatně větší pokoru po prvních dvou ročnících studia, které jsem dokončil možná až příliš lehce. Dovolil jsem si následně odložit patofyziologii a odjet na stáž a dovolenou do Mexika, což se mi následně vymstilo. Dopracoval jsem to až na děkanský termín a ten stres, strach a beznaděj bych nerad zažil znovu. Na druhou stranu se jednalo o velmi cennou životní lekci.
Během studia jsi byl velmi aktivní i ve studentské neziskové organizace IFMSA CZ (2 roky jako viceprezident pro vnější vztahy a 1 rok jako prezident). Jak se zpětně díváš na tuto zkušenost?
Upřímně to byla jedna z nejcennějších zkušeností v průběhu medicíny. Aktivity související s mojí činností v organizaci mi daly možná stejně, jako samotné studium. Naučil jsem se jednat s lidmi, získal mnoho kontaktů a poznal spoustu inspirativních lidí napříč republikou. S tím souvisela i nutnost naučit se efektivně využívat čas, protože v kombinaci se studiem to nebyla vždy procházka růžovou zahradou. Ale všechny ty věci kolem, atmosféra, zážitky, smysluplná práce a cestování to vyvážily nespočetněkrát.
Pojďme nyní prosím k tvému oboru. Jaká cesta vedla k finálnímu rozhodnutí?
Rozhodnutí to nebylo těžké. Chtěl jsem dělat obor, ve kterém se pracuje rukama. Nechtěl jsem jen sedět a psát do počítače. Zároveň mě už na škole lákala urgentní a intenzivní medicína, takže ARO v tomto ohledu byla jasná volba.
Jsi se svým rozhodnutím nyní spokojený?
No paradoxně po roce odcházím na internu na metabolickou JIP (směje se).
Proč?
Multifaktoriální rozhodnutí. Uvědomil jsem si, že se chci věnovat intenzivní medicíně více z interního pohledu.
Jaká jsou tedy hlavní specifika práce na ARO?
Hlavní specifikum je pracovat rychle, efektivně, přesně a podle daných algoritmů. Plus umět perfektně základní diferenciální diagnostiku. Další specifikum urgentní medicíny spočívá hlavně v tom, že se většinu času neděje nic a když se poté něco děje, stojí to za to. Člověk se naučí poměrně dobře pracovat v krizových situacích a nenechat se vystresovat. Toto je věc, která se do budoucna hodí v medicíně kdekoliv.
Naplnila se očekávání, se kterými jsi nastupoval?
Má očekávání se všehovšudy naplnila, ale přece jen přiznávám, že mi trochu chybí kontakt s pacientem a větší kontinuita péče.
Jaké další obory jsi zvažoval a do jaké míry tě ovlivnilo studium na LF?
Studium mě ovlivnilo hodně, bez něj bych se s většinou oborů vůbec nesetkal. Zvažoval jsem internu nebo ARO. Nakonec si zkusím oba.
Jaké byly úplné začátky v roli lékaře – absolventa?
Ze začátku jsem si musel zvyknout, že před sebou mám opravdového pacienta. První 3 měsíce byly náročné, než se člověk zapracuje, zvykne si, naučí se obchodní názvy léků apod. Potom už jenom lepší.
Co bylo (je) v tomto období nejdůležitější a nejsložitější?
Určitě si dát pozor na služby a samostatnou práci. Obzvláště na menším pracovišti člověka často doslova hodí do vody, takže riziko chyby je podstatně vyšší. Podle mě je také důležité nebát se konzultovat, říct si o radu. Medicína se bez dobrého mentora nedá naučit. Podle mě je dobré si vybrat nějakého staršího lékaře, ke kterému vás pojí osobní sympatie a toho se držet. Nasávat od něj vědomosti.
Jaké bylo přijetí novými kolegy na oddělení?
Přijetí bylo vcelku vřelé, ale přeci jen je tu velký kolektiv, takže se vždy najde někdo méně sympatický. Problém může nastat, pokud je váš přímý nadřízený vůl. To není naštěstí můj případ, ale znám pár lidí, co toto zažili a není to nic příjemného ať už po stránce pracovní a morální, tak i legislativní. Další věc je, že značná část doktorů v nemocnici je vyhořelých, na což doplácí zejména pacienti. Tato konfrontace s realitou pro mě nebyla úplně příjemná.
Jaké náležitosti jsi musel vyřídit v období mezi poslední státnicí a prvním pracovním dnem?
Potřeboval jsem vstupní lékařskou prohlídku (je třeba výpis ze zdravotní dokumentace od praktika), dále výpis z trestního rejstříku (vystaví na poště), doklad o členství v ČLK, diplom, někde poté chtějí vyřídit zápis do SÚKLu na e-recept, ale to si většinou vyřídíte až v nemocnici. Dál je opravdu důležité zapsat se co nejdříve na LF do specializačního vzdělávání (rozumněj kmene) – samotný zápis vás posune o jednu platovou třídu výš… A to se vyplatí! Celý zápis většinou zabere měsíc, takže zavčasu.
Sloužíš?
Sloužím. Začal jsem někdy po 10 měsících, ale na ARU je to trochu jiné. Přeci jen je tady člověk na pacienta sám a zaintubovat prostě musí..
Jak jsi finančně ohodnocen?
Mám tabulku, vychází to nějakých 28 000,- čistého plus služby. Naposledy jsem měl 39 000,- Kč.
Podle čeho sis zvolil nemocnici? Nebylo by lepší začít v menší nemocnici?
Já bych si znovu zvolil větší nemocnici. Mám v plánu věnovat se i vědecké činnosti. Navíc zdejší nemocnice nabízí širší spektrum výkonů a výborné vybavení. Takže tak. Ale toto je klasická otázka typu vejce/slepice. V menší nemocnici se člověk zase rychleji naučí, takže pro chirurgické obory obzvlášť to může být lákavé.
Byla ti nabízena k podpisu stabilizační dohoda?
Pracuju ve fakultní nemocnici, takže díky bohu ne. (Fakultní nemocnice dle nařízení ministra zdravotnictví nemohou vyžadovat podpis stabilizačních dohod – pozn. redakce.)
Chtěl bys studentům ještě něco vzkázat nebo doporučit?
Chtěl bych podpořit své ostravské spolužáky. Často jsem se setkal v průběhu práce nebo na pohovorech s otázkami typu: Myslíte si, že jste stejně dobří jako absolventi z ostatních fakult? A můžete to nějak dokázat? Proč si to myslíte?
Není to vůbec příjemné, ale člověk se naučí s tím vyjít. Přijali mě v Brně už na druhou kliniku ve fakultní nemocnici a upřímně můžu říct, že nejsme o nic horší. Bohužel si myslím, že pokud se nezlepší stávající mediální obraz a fakulta bude nadále neschopná cokoliv řešit, vytvoří se cejch, který už pro mnoho větších pracovišť bude signifikantní.
Romane, moc ti děkuji za tvůj čas i zajímavé povídání. Přeji hodně úspěchů v dalším životě. Měj se hezky.
Já moc děkuju za rozhovor a přeji všem hezké léto.
Pm.
