Povídali jsme si s jedním ze zakládajících členů brněnské pobočky Mediků na ulici, Štěpánem Matyskou, o tom jak se stát Medikem na ulici, v čem je specifická péče o bezdomovce, jak je na bezdomovce připraven nemocniční systém a jak někdy náročnou péči o bezdomovce zvládnout.
Fungování Mediků na ulici
Kolik je Mediků na ulici?
Myslím, že k dnešnímu datu je Mediků na ulici v Brně kolem stovky.
Jak často vyrážíte do ulic?
V pondělí a v pátek jsme na naší ošetřovně v centru města a ve středu chodíme do terénu. Máme dva terénní týmy, které obchází centrum Brna a přilehlé okolí. Máme už vytipovaná místa, kde víme, že se bezdomovci sdružují. Rozdáváme jim letáčky, kde z jedné strany mají napsáno, kde ošetřujeme my a z druhé strany, kde mohou dostat jídlo, kde se mohou umýt, odvšivit apod. Bezdomovci o naši činnosti ví. Na ošetřovně máme napsané ordinační hodiny, a když tam přicházíme, tak se nám stává, že už tam na nás čeká tak pět, deset bezdomovců.
Kolik vás vyráží na ulici?
Máme vytvořenou tabulku, kterou zveřejňujeme měsíc dopředu a skoro nikdy ji nemáme problém naplnit. Jsou zde funkce vedoucího, pokročilého, nováčka, každá funkce má jiné povinnosti a v tomto složení vyráží do terénu vždy dva týmy. Většinou vychází na vedoucího a pokročilého dvě směny za měsíc, u nováčků to záleží na nich. Pokud někdo chce, může chodit častěji. Rádi to vítáme, protože když někdo chodí zřídka, tak je pak těžké se do toho znovu dostat.
Spolupracujete s nějakými organizacemi?
Jsme samostatný spolek, ale spolupracujeme např. s Podanýma rukama, u kterým máme ošetřovnu, se Sant´Egidiem, kteří rozdávají jídlo a oblečení. Operativně spolupracujeme také s Diecézní charitou Brno, kteří nám např. pošlou souřadnice výskytu dotyčného bezdomovce, který se z nějakého důvodu nemůže dostat k nám na ošetřovnu, tak to se snažíme do dvou tří dnů za ním zajít. A spolupracujeme také s Magistrátem města Brna.
Z čeho je financován ošetřovatelský materiál Mediků na ulici?
Máme transparentní účet a dále jsme dotováni z darů, např. z výtěžků z charitativních akcí. Z těchto peněz pak nakupujeme materiál, navíc materiál nám dávají jednou za čas i Podané ruce.
Kolik vás stojí jeden nákup a na jak dlouho vám vydrží?
Jeden nákup stojí asi třicet až čtyřicet tisíc a vydrží na dva až tři měsíce. Masti jsou docela drahé, obvazový materiál třeba tolik ne, ale zase se ho hodně spotřebuje, a pak nakupujeme ochranné pomůcky.
Jak je to s absolventy medicíny, mohou u vás ve spolku zůstat?
Pokud je u čerstvých absolventů v rámci jejich časových možností zájem s námi v aktivitách pokračovat, určitě se nebráníme. Zároveň stále zůstáváme studentským spolkem, takže např. já budu po studiích rád pomáhat s chodem Mediků na ulici, ale už spíše zpovzdálí, protože chci nechat prostor nové generaci mající zájem o pouliční medicínu.
Jak se připojit k Medikům na ulici
Jak u vás probíhá přijímací proces?
U nás v Brně to funguje tak, že medik, který k nám chce nastoupit, se musí přidat do interní facebookové skupiny, kde projde třemi otázkami. Ptáme se, v jakém je ročníku, jak se o nás dozvěděl, jaká je jeho motivace k ošetřování bezdomovců. Před prvním ošetřováním chceme, aby si nováčci pročetli náš manuál, kde je popsána organizace služby, ošetřování jednotlivých ran, nakládání s infekčním odpadem apod. Do terénu nebo na ošetřovnu vyráží vždy nováček s někým z pokročilých a s vedoucím, kteří ho uvedou do chodu naší práce. Po třech čtyřech službách se i nováček může stát pokročilým. Kdyby hned napoprvé nováček nechtěl ošetřovat, přišel se jenom podívat, nebo pokud by zjistil po první návštěvě nebo později, že to není pro něj, tak je to v pořádku. I tohle bereme a jsme rádi, že jsme měli možnost mu naši práci ukázat.
Musí ten, kdo se k vám chce přihlásit, splňovat nějaké podmínky?
Máme podmínku, že by měl mít splněnou ošetřovatelskou praxi, což je na medicíně až po prvním ročníku.
Kdyby tedy k vám někdo chtěl už v prvním ročníku medicíny, tak to není možné?
Když nás někdo takto kontaktuje, tak jsme moc rádi, že nás oslovil, ale řekneme mu, ať si v klidu udělá tu anatomii, prvák a že ho moc rádi uvítáme, až bude ve druháku. A většinou to medici pochopí. Už se nám také stalo, že medik v prváku měl za sebou nějaký ošetřovatelský kurz, ale i tak jsme řekli, že by bylo lepší nastoupit až po druhém ročníku. Nejvíce členů máme ve třetím, čtvrtém a pátém ročníků, kdy už medik má něco za sebou, ví, jak funguje zdravotní péče, a je sebevědomější v komunikaci s pacienty.
Mohou se k Medikům na ulici připojit pouze medici nebo i jiné nelékařské obory?
Tím názvem to možná svádí k tomu, že bereme jenom mediky, ale není to pravda. Máme mezi sebou i záchranáře, zdravotní sestry a tady v Brně i jednu zubařku. Všichni ale děláme to stejné. Sdružujeme všechny zdravotnické profese, ale největší zájem je ze strany mediků.
Mohou se k vám hlásit i lidé ze střední školy, kteří studují zdravotnický obor?
Upřímně, tady s tím jsme se nikdy nesetkali, možná proto, že žijeme v takové vysokoškolské bublině. Ale kdyby se k nám třeba přihlásila zdravotní sestra středoškolačka, tak po nějakém rozhovoru a zaškolení si myslím, že by to bylo možné, protože mnohdy mají sestry větší zkušenost s ošetřováním ran než medici. Nebránili bychom se tomu, ale primárně jsme vysokoškolský spolek.
Péče o bezdomovce
Je péče o bezdomovce v něčem specifická?
Ke každému bezdomovci se chováme jako k jakémukoli jinému pacientovi, ale vnímáme rozdílnost v komunikaci s bezdomovci. Je to individuální, někteří bezdomovci spolupracují dobře, chovají se úplně normálně, na druhou stranu tam máme lidi, kteří jsou pod vlivem alkoholu nebo drog, tak k nim je potřeba přistupovat jinak. To co se ale snažíme přinést, je pocit rovnosti a důstojnosti. Dát jim najevo, že za to stojí, že je v pořádku, že mají třeba špinavé nohy, že nám to nevadí. Takže i stran malhygieny je ta péče jiná.
Zmínil jste abusus alkoholu a drog. Pokud k vám někdo takový přijde, jak to řešíte? Máte právo ho odmítnout ošetřit? Protože péče Mediků na ulici není akutní neodkladná péče.
Že přijde někdo pod vlivem alkoholu je běžné, to většinou zvládáme a ošetříme ho. Ty drogy jsou takové nevyzpytatelné. Stává se nám, že někoho odmítneme ošetřit. Jsou to případy bezdomovců, kteří jsou agresivní. Takového člověka máme právo odmítnout, ale snažíme se mu vysvětlit, že za námi může přijít jiný den. Také každý z nás mediků si troufne na něco jiného. Já už po třech letech mám nějakou zkušenost v jednání s opilými nebo agresivními lidmi, ale určitě to samé nechceme po nováčkovi, protože to pro něj nemusí být komfortní. Obecně platí zásada, že dbáme na svoji bezpečnost a že každý z nás nechodí za nějakou svoji hranu.
Jaká je motivace mediků ošetřovat bezdomovce?
Každý medik má určitě spoustu svých motivací, ale myslím, že je to skvělá příležitost se dozvědět, jak se dá medicína dělat i jinde než v nemocnici. Někomu to může připomínat práci Lékařů bez hranic. Je to sice taková light verze, ale v něčem hodně podobná. Je to pro nás něco nového, s čím se na lékařské fakultě nesetkáváme. Je taky fajn, že to není iniciativa lékařských fakult, ale čistě studentská iniciativa, nemáme nad sebou žádného lékaře nebo profesora a vše probíhá v kamarádském duchu. A i když to zní klišoidně, tak motivací je pomoc lidem, kteří to potřebují. Snažíme se taky trochu zbořit bariéru mezi bezdomovci a zdravotnickým systémem, aby bezdomovci nabyli důvěru v nemocniční systém. Aby se nebáli tam zajít, když to potřebují, protože to, co děláme my, nemůže plně nahradit nemocniční péči. Snažíme se být takovým pomyslným mostem mezi ulicí a nemocnicí, což se daří i díky tomu, že s bezdomovci nejsme v bílém plášti. Jsme spíš takoví kamarádi, než že bychom si hráli na velké pány doktory.
Bezdomovci a nemocniční systém
Proč si myslíte, že bezdomovci mají problém s nemocničním systémem?
Myslím, že bezdomovci mají obecně problém se systémem. Zároveň zdravotnický systém na ně není úplně připraven, protože vyžadují v něčem jiný přístup, nejsou tak spolupracující. Často přicházejí špinaví nebo pod vlivem alkoholu, takže komunikace s nimi je těžší. Bezdomovci tu nepřipravenost nemocničního systému vycítí a pak se jim do nemocnice nechce. Mnohdy je strach z nemocnice iracionální, kdy se bojí, že je z nemocnice vyhodí, nebo si je tam naopak nechají. Je to složitý problém.
A vidíte nějaké řešení? Protože nemocnice nebo terapie by asi nefungovaly bez nějakého řádu. Je to tedy vůbec reálné, aby nemocnice udělaly nějaký vstřícný krok směrem k bezdomovcům?
Já si myslím, že tady chybí nějaký mezistupeň. Buď jsou bezdomovci zanedbaní na ulici, nebo jsou na lůžkách v nemocnici, což je pro ně samotné často moc. Tím mezistupněm můžeme být my, ale nemůžeme nemocnice nahradit ve všem. Nemáme žádná lůžka kromě jednoho charitního, ale tam jsou většinou případy polymorbidních bezdomovců, často cizinců, kteří nemají pojištění, a čeká se na to, jak se to vyřeší. Chce to změnu přístupu na obou stranách, jak bezdomovců, tak zdravotnického personálu. Aby si byl zdravotnický personál vědom, že ten člověk nepřichází jenom s určitou diagnózou, ale také s diagnózou bezdomovectví. U bezdomovců je taky přístup k nemocnici individuální. Jedni jsou tam rádi, protože ví, že tam budou mít teplo a dostanou jídlo. Jiní zase hned jak můžou, tak podepisují negativní reverz. Není to jednoduché, možná nějaký domov, kde by byli lůžka jen pro bezdomovce a docházela tam za nimi sestra. Zároveň ale nevím, jestli je tato separace dobrá. Ještě mě napadá speciální tým v nemocnici, který by se o bezdomovce uměl komplexně postarat, navrhl by mu další řešení jeho situace, respektoval by jeho přání a vnímal celou situaci možná více empaticky.
Jak to zvládnout
Ošetřovat bezdomovce může být náročné. Člověk může mít pocit, že je ta péče marná. Jak se s tím vyrovnáváte?
V první řadě se nesnažíme bezdomovce z jejich bezdomovectví vyléčit. Nebudu lhát, myslím, že minimálně jednou jsem měl takový pseudosyndrom vyhoření, kdy jsem hodně ze sebe rozdával, chodil jsem na ulici třeba třikrát týdně, neměl jsem čas sám pro sebe a už jsem šel za hranu svých možností, což se pak otisklo v péči o lidi bez domova. Ale smysl, který mi péče o lidi bez domova dává, že tu pro ně chci být, nakonec překonala to vyčerpání a negativní emoce, které přišly. Vždy jsem si to nějak vybojoval. Ty stavy vyčerpání a negativních emocí byly často důsledkem souhry okolností, kdy nám třeba zemřel pacient na ulici, kterého jsme rok ošetřovali, a zároveň jsme řešili pandemii covidu, kdy jsme mnohdykrát nevěděli, co a jak bude stran nařízení vlády a jak bude v lockdownu postaráno o lidi bez domova. Nebylo mi jedno, co s nimi bude, protože jsem je měl a pořád mám hodně na srdci. Je ale potřeba najít nějaký balanc, čerpat i jinde než z radosti, že můžu ošetřovat lidi bez domova. Ale dává mi to velký smysl a neměnil bych.
Takže pokud někdo cítí, že už je toho na něj moc, může skončit nebo si dát pauza a pak se třeba vrátit?
Je to tak. Nás zakládajících členů v Brně je šest a každému se stalo, že byl nějakým způsobem vyčerpaný z té práce a v té chvíli nastoupí těch dalších pět a převezmou za něj na nějakou dobu jeho práci. A už jenom to, že jsme v tom všichni společně. Jednou měsíčně se potkáváme se všemi členy Mediků na ulici, bavíme se o tom, řešíme problémy společně. Jsme si vědomi, že ještě nejsme doktoři a máme právo na to dělat chyby a tápat v nějakých momentech, i když se snažíme všechno dělat, jak nejlíp umíme. My vedoucí máme i vedené supervize od pana doc. Světláka, kterého jsme měli ve čtvrťáku na psychologii. Jednou jsme za ním zašli, jestli by neměl zájem nás supervidovat a on souhlasil. Jednou za dva měsíce se s ním potkáváme a probíráme s ním už taková těžší témata, např. jak se vyrovnat se smrtí bezdomovce nebo se situacemi, kdy nám bezdomovci odmítají naši péči, i když mi k nim přistupujeme vlídně. Celkově je pro nás důležité, aby každý medik věděl, že na to není sám a že se má na koho obrátit.
Moc děkuji za rozhovor. Více o Medicích na ulici zde.
