Jsem lékařka. A co teď?

Vystudovat medicínu trvá minimálně šest let (tedy alespoň v Česku a na Slovensku). Šest let většinou sedíte v nějaké posluchárně, učebně nebo laboratoriu a upřímně řečeno, né vždy, ale někdy dokonce i posloucháte a snažíte se absorbovat to, co přednášející vysvětluje. Píšete si poznámky, nahráváte videa nebo zvukové záznamy, poté nekonečné hodiny trávíte “v knihách” a skriptům již vypadávají stránky od toho, jak často v nich listujete. Učíte se, poznáváte veškeré orgány a anatomické struktury lidského těla, snažíte se pochopit všechny ty pochody a děje našeho organismu. Pak konečně hurá! Úspěšně vystudujete, je z Vás lékař a cítíte se jako polobůh. Ale co teď? Jak teď opravdu začít být tím opravdovým lékařem? 

Moje Alma mater je skvělá, opravdu světové úrovně. Nicméně, pokud bych jí měla něco vytknout, je to mírný nepoměr teorie a praxe v průběhu studia (samozřejmě, v neprospěch praxe). Někdo jiný může mít jiný názor, já bych ale zpětně uvítala více praxe v průběhu těch šesti let na univerzitě. Před poslední státnicí jsem si práci aktivně nehledala. Zda to bylo z pouhé pověrčivosti nebo ze snahy prokrastinovat začátek skutečného “dospělého života”… to nevím. Nakonec jsem tedy úspěšně složila poslední zkoušku, patřičně to oslavila a po pár dnech se začala poohlížet po nějaké práci. Říkala jsem si, že to nebude problém. Nechtěla jsem žádný takzvaně “žádaný obor” (ortopedie, oční, plastická chirurgie apod.). Já měla vizi všeobecného praktického lékařství nebo vnitřního lékařství. Tehdy ale přišla moje spolužačka a kamarádka s tím, že má sestru v Plzni, a ať s ní jedu do Česka. A to byla výzva. Jenomže v Plzni v té době nové lékaře na odděleních, kam jsme se hlásili, nenabírali, tak výběr padl na Karlovarský kraj, kde jsme obě bez problémů práci našly. A tak začal skutečný lékařský život a začaly jsme pracovat.

Můj první den v práci se nesl v duchu hodně smíšených pocitů. Na boxu č. 1 na JIP-ce našeho oddělení umíral “těžký pacient” (pozn. pro studenty či čerstvé absolventy – tak se říká pacientům, kteří jsou ve velice závažném a komplikovaném zdravotním stavu), na box č. 6 hned po ranním hlášení přivezla záchranka pacienta v plicním edému. A na postelích 2-5 se míchala směsice pacientů s nejrůznějšími diagnózami. Co si pamatuji, byla tam mladá maminka po nedávném porodu s těžkou akutní pankreatitidou, pacient s fulminantním jaterním selháním a pacient v septickém stavu. A ve mně se mísily pocity nadšení a očekávání z nové práce, ale i obrovský pocit nervozity a strachu z nezkušenosti a nevědomosti všeho. Hned v ten první den se mi vícekrát zakroutila hlava nad tím vším, co ještě neumím a na co mě ta škola opravdu ani omylem nepřipravila (nutno však říct, že ani nemohla). A to neříkám o všech těch organizačních a byrokratických záležitostech. Třeba jenom takový informační systém v nemocnici… Některé jsou opravdu “na dvě věci” a najít v nich něco nebo napsat prostou žádanku je docela oříšek. Ten náš ale, naštěstí, byl docela rozumný a intuitivní. Ale zpátky k věci. Ten první den (a třeba i týden nebo měsíc) se opravdu můžete ptát sami sebe “co tady sakra dělám?” a je to zcela normální reakce a myšlenka. Jenom je nutné si uvědomit, že je to normální a nedostat z toho “psychoprůjem”.

Cesta stát se skutečným lékařem a nejen těmi čtyřmi písmenky na svém diplomu je dlouhá, složitá, někdy úsměvná. Na této cestě potkáte velké množství překážek a klidně si párkrát popláčete. Ale potkáte i neuvěřitelně inspirativní lidi a situace, které Vám dají opravdu hodně nejen do života lékaře, ale i do toho soukromého. A bylo by dobré si včas uvědomit, že tato cesta je nekonečná. Pokud Vaše oči a mysl zůstanou otevřeny, každý pacient a každá klinická situace Vás naučí něco jiného a něco nového. Lidský organismus a příroda se zdaleka neomezují na to, co je psáno v učebnicích. Každý den Vás bude vzdělávat a každý den Vás bude přibližovat tomu, co si představujete, když se řekne skutečný lékař.

MUDr. Silvia Maryn