Číslo týdne: 24 / 41. Ve většině oborů trvá cesta k atestaci déle než v Evropě.

Ve 24 z 41 srovnatelných specializačních oborů trvá minimální příprava v Česku déle, než je minimum požadované legislativou EU. Dobrovolně si tak prodlužujeme dobu specializačního vzdělávání, aniž by to nutně znamenalo kvalitnější přípravu.

Současný model totiž vůbec nezohledňuje, jaké reálné kompetence lékaři během této dlouhé, časově definované přípravy získávají.

A právě to, ale nejen to se má změnit s připravovanou legislativou, která má postgraduální vzdělávání posunout od časového ke kompetenčnímu modelu. 

Připravili jsme pro vás přehled hlavních změn, které připravuje tým Martina Paličky, poradce ministra zdravotnictví pro oblast vzdělávání lékařů. A přidáváme také komentář Tomáše Hauera, poradce ministra zdravotnictví, který je zároveň otevřeným kritikem českého zdravotnického systému. Navrhované změny zasazuje do širšího kontextu proměny českého zdravotnictví.

Co se má změnit: stručně na úvod

Základem má být přechod od současného systému založeného především na odslouženém čase k hybridnímu modelu, ve kterém budou hlavním kritériem postupu prokázané kompetence a dosažená míra samostatnosti. Čas ze systému nezmizí, zůstane ale jako minimální rámec celkové délky specializačního vzdělávání. 

Nové nastavení má zároveň lépe zohlednit rozdílné podmínky regionálních nemocnic, které dnes často nesou náklady na vzdělávání lékařů, o které pak přicházejí, protože část specializačního vzdělávání musejí absolvovat ve velkých centrech, kde pan nezřídka i zůstávají. Proměnou má proto projít i systém akreditací.

Jasněji má být nastavena odpovědnost za kvalitu vzdělávání. Týkat se to má například role školitele, včetně jeho práv, povinností, odpovědnosti, finančního odhodnocení a pravidelného hodnocení, ale také role Ministerstva zdravotnictví při kontrole kvality a dodržování pravidel v praxi.

Nezbytnou součástí musí být i digitalizace celého vzdělávacího procesu, která má umožnit přehled o školitelích, školencích, oborech i postupně získávaných kompetencích. 

A nad tím vším má stát samotný obsah vzdělávání: jasně definované kompetence a jejich měřitelná prokazatelnost, úrovně samostatnosti a konkrétní milníky, podle kterých bude možné průběžně posoudit, co už lékař skutečně zvládá.

Podrobněji: Od času ke kompetencím

Postgraduální vzdělávání je dnes stále z velké části založené na čase. Rozhoduje délka stáží, počet měsíců na jednotlivých pracovištích nebo splnění předepsaných výkonů. Systém ale nedokáže dostatečně zohlednit, co lékař skutečně umí.

Kompetenční model má proto postavit další postup především na dosažených kompetencích a míře samostatnosti, při zachování minimálního časového rámce. Pokud lékař některé kompetence zvládne dříve, neměl by jeho postup brzdit pouze kalendář. Naopak tam, kde má mezery, by měl dostat prostor se na ně cíleně zaměřit.

Každá kompetence má být zároveň měřitelná a její dosažení prokazatelné, například přímým pozorováním školitele, počtem provedených výkonů nebo dosaženými výsledky. Lékař by tak postupně procházel jednotlivými úrovněmi samostatnosti od pozorování přes práci pod dohledem až k samostatnému výkonu.

Stejný princip se má promítnout i do zkrácených úvazků. Kratší pracovní doba by sama o sobě neměla automaticky prodlužovat specializační vzdělávání, pokud lékař průběžně získává požadované kompetence.To může především usnadnit návrat lékařek do praxe po rodičovské dovolené a jejich pokračování ve specializační přípravě.

Školitel jako skutečný průvodce vzděláváním

Nové nastavení zvýší nároky také na samotné školitele. Jejich role by neměla spočívat pouze ve formálním dohledu, ale v průběžném hodnocení pokroku lékaře a posuzování jeho připravenosti na další míru samostatnosti.

S tím souvisí nejen jasnější vymezení práv, povinností a odpovědnosti, ale také pravidelné hodnocení školitelů. Aby mělo smysl, bude zároveň potřeba řešit praktické podmínky jejich práce – především čas, který mohou vzdělávání věnovat, a odpovídající finanční a organizační podporu.

Akreditace, které umožní vzdělávání i v regionech

Změna akreditací má pomoci řešit situaci regionálních nemocnic, které dnes nemohou vždy zajistit všechny části specializační přípravy samy. Nově by měl být větší důraz na odpovědnost poskytovatele za to, že jeho lékař získá všechny požadované kompetence. Nemusí je nutně zajistit na vlastním pracovišti, ale může využít smluvní partnery nebo jiné poskytovatele v rámci systému.

Jedním z možných řešení jsou sdružené akreditace. Více nemocnic v regionu by tak mohlo společně zajistit kompletní vzdělávací cestu a sdílet potřebná pracoviště, výkony i školitele. Cílem budou získané a prokazatelné kompetence lékařů, nikoliv struktura nebo vybavení konkrétního pracoviště.

Digitální přehled o vzdělávání

Digitalizace má propojit informace o školencích, školitelích, pracovištích a získaných kompetencích. Součástí nového systému proto musí být také funkční digitální nástroj – Administrátor, který bude nejpozději k účinnosti celé novelizace připraven k používání. Místo jednotlivých potvrzení a formálních povinností tak vznikne průběžný přehled o celé vzdělávací cestě.

Data zároveň mohou usnadnit práci školitelům i institucím, které mají nad vzděláváním dohled, a umožnit lépe sledovat, kde a jak jsou jednotlivé kompetence získávány. V budoucnu tak může systém pomoci také odhalovat rozdíly v kvalitě vzdělávání mezi jednotlivými pracovišti.

Co bude dál?

Připravovaná novela má vytvořit základní legislativní rámec této změny. Pro každý specializační obor mají být zároveň jasně definovány konkrétní kompetence, úrovně samostatnosti a milníky, podle kterých bude možné průběžně posoudit, co už lékař skutečně zvládá.

Návrh novely má být připraven ještě letos. Konkrétní kompetence a náplň jednotlivých specializačních oborů se budou řešit v dalších fázích prostřednictvím věstníku, a to ve spolupráci se zástupci profesních organizací mladých lékařů.

Součástí přípravy je také nová platforma iniciovaná Martinem Paličkou, která propojuje profesní organizace mladých lékařů s týmem připravujícím změnu. Jejím cílem je získávat zkušenosti a připomínky mladých lékařů a postupně je zapojit do další fáze přípravy. Její první setkání s představiteli ministerstva proběhlo 4. srpna 2026. Report z tohoto setkání si můžete přečíst v samostatném článku.

K tématu přinášíme také komentář MUDr. Tomáše Hauera z Ministerstva zdravotnictví, který je součástí přípravného týmu a jehož úkolem je zasadit změny v systému postgraduálního vzdělávání do širšího kontextu transformace českého zdravotnictví.

 

 

Komentář Tomáše Hauera: Bude nás mít za deset let kdo léčit?

Zdravotnictví ve všech vyspělých zemích prochází dynamickými proměnami a Česká republika není výjimkou. Žijeme v době bohaté na systémové reformy a změny, které — doufejme v dobrém — pocítí všichni konzumenti lékařské péče i její poskytovatelé. Jaká je kvalita zdravotní péče? Jaká je její dostupnost? A jaká je její cena? To jsou legitimní otázky. Vedle nich ale stojí ještě jedna, na kterou se ptáme méně často, přestože je zásadní: Bude nás mít za deset let kdo léčit?

Absolventů máme dost – a bude jich přibývat

Česká republika není zemí, kde by bylo lékařů v absolutních číslech málo, a v řadě ukazatelů nezaostáváme za evropským průměrem. Přesto máme odbornosti — a mnohé z nich klíčové — kde je věkový průměr nepříznivý. Pokud se nepodaří navýšit počet mladých lékařů, kteří do těchto oborů vstupují, otázka „kdo nás bude léčit“ nabírá na zvláštní urgenci.

Aby bylo dost lékařů, musí být dost absolventů. A tady je zpráva vcelku dobrá. Poprvé sklízíme výsledky reforem z minulé éry ministra Adama Vojtěcha, které se dnes promítají do zvýšeného počtu absolventů lékařských fakult. Letošní ročník byl sice oslaben výpadkem jednoho ročníku Ostravské univerzity, ale od příštího roku se situace definitivně zlepší a počet absolventů skokově naroste.

Kde se ale budou vzdělávat?

Mají se tito lékaři kde vzdělávat? Česká republika má bezprecedentně vysoký počet poskytovatelů akutní lůžkové péče, takže se nabízí samozřejmá odpověď: ano, mají. Jenže systém se mění — a mění se před očima. Právě proto stojí za to se nad touto samozřejmostí zastavit.

Na jedné straně probíhá centralizace vysoce specializované péče. Zcela v souladu s důkazy o vztahu mezi objemem a kvalitou soustřeďujeme náročné výkony, například onkochirurgii, do velkých terciárních nemocnic. Tyto operace se v regionálních nemocnicích nadále provádět nebudou. Pokud ovšem vzdělávací plány jednotlivých atestačních oborů počítají s tím, že se budoucí atestanti právě s těmito velkými výkony extenzivně seznámí, bude centralizace jejich přípravu dále komplikovat.

Druhým nepopiratelným trendem je boom jednodenní péče. Základní chirurgie se v celé své šíři postupně stěhuje do zařízení jednodenní péče — přesně v souladu s jednoznačnou preferencí českých pacientů, kteří už nechtějí podstupovat jednoduché a banální zákroky za hospitalizace na lůžku. Jenže odstěhujeme-li tyto zákroky z oddělení akutní lůžkové péče, znovu vyvstává otázka: jak se na nich mají mladí lékaři připravovat na atestaci?

K tomu se přidávají další změny — například chystaná transformace sítě porodnic. Ta zatím nemá konkrétní obrysy, ale na atestační vzdělávání může dolehnout také.

Hrozí ucpání systému

Se zvýšeným počtem absolventů a náběhem nového systému časem narazíme i na kapacitu školitelů. Budeme-li trvat na rigidním modelu vzdělávání, může se stát, že zejména v terciárních nemocnicích nebude dost školitelů pro školence z menších regionálních nemocnic, kteří do krajských a fakultních nemocnic jezdí na stáže — a celý systém vzdělávání se zablokuje.

Musíme si také přiznat, že český systém vzdělávání není nejpřátelštější. Zeptejme se s vědomím významně feminizované medicíny lékařek — maminek. A nemusí jít o dvě nebo tři děti; ve skutečnosti stačí jedno. Doba atestačního vzdělávání se neúměrně prodlužuje, odpracovaný čas v nemocnici se krátí, často i velmi nespravedlivě podle velikosti úvazku, a to právě kvůli mateřským a rodičovským dovoleným, alespoň trochu flexibilním úvazkům, apod.

Sběr razítek místo kompetencí

Naše atestační obory a jejich vzdělávací plány jsou navíc naplněny velkým množstvím stáží na terciárních pracovištích, často se sporným přínosem — pro absolventa i pro systém. Vznikl tak svérázný model: mladý lékař z regionální nemocnice odejde na dlouhou dobu na stáž do krajské či fakultní nemocnice. Od svého zaměstnavatele přitom pobírá plat, aniž by pro něj odváděl jakoukoli práci, a tentýž zaměstnavatel navíc hradí terciární nemocnici poplatky za stáž. Ta tak má fakticky zaměstnance zdarma.

Celý tento na čase založený — time based — model zásadním způsobem lpí na sbírání razítek odvozených od délky pobytu, aniž by sledoval skutečně získané znalosti, dovednosti a kompetence. A právě to nemusí být tím nejlepším způsobem, jak vzdělávat lékaře.

Sečteno: kombinace razantních změn v systému poskytování péče, v evropském srovnání dlouhých a komplikovaných vzdělávacích plánů a jejich nepřátelskosti vůči lékařkám na mateřské i vůči všem, které čekají nekonečné stáže ve vzdálených nemocnicích bez jasně definovaného přínosu, může vést k tomu, že na otázku „Bude nás mít v budoucnu kdo léčit?“ budeme muset odpovědět: Ne.

Řešením je kompetenční model

Cestou ven je najít takový model vzdělávání, který jednoznačně definuje, co má absolvent atestačního oboru umět jako nepodkročitelné minimum — bez toho, abychom se tvářili, že každý chirurg umí den po atestaci samostatně provést pravostrannou hemikolektomii a každý urolog radikální robotickou prostatektomii. To jsou nesmyslné požadavky bez opory v realitě a nic takového nepotřebujeme.

Základní obory by se měly školit v nemocnicích základního typu. A pokud v nich některý obor školit nedokážeme, pak jej za základní ani nemůžeme považovat.

Proto přistupujeme k novému, takzvanému kompetenčnímu modelu. V něm je časový rámec jen určitým minimem, které absolvent musí splnit — nelpí se na něm jako v současném systému. Školenec v kmenové i vlastní specializační části vzdělávání sbírá jednotlivé znalosti a dovednosti, dohromady tedy kompetence. Ty jsou do velké míry odvislé od jeho průvodce na cestě vzděláváním — od školitele.

Školitelem má být zkušený lékař schopný tyto znalosti předat. Pozice školitele by ale neměla být vázána na to, že jde o profesora v univerzitní nemocnici. Naopak — většinu základních kompetencí v základních oborech by měli předávat školitelé, kteří pracují právě v nemocnicích základního typu.

Co je v sázce

Podaří-li se nám kompetenční model prosadit, dokážeme zároveň odpovědět na požadavky, které přinášejí už běžící i teprve začínající reformy českého zdravotnictví — reformy, bez nichž se naše zdravotnictví neobejde, má-li dál efektivně pečovat o své pacienty.

Pokud se nám naopak nepodaří změnit vzdělávání na civilizovaný, časově racionální model — funkční nejen pro mladé muže s neomezeným množstvím času, ale i pro lékařky na mateřské a rodičovské dovolené a pro řadu dalších specifických situací — riskujeme mnoho. A obráceně: podaří-li se to, může být naše zdravotnictví úspěšné, udržitelné, dobře sloužící pacientům a přátelské i vůči tak důležitému prvku celého systému, jako jsou – překvapivě? – samotní lékaři.