Letím přes egyptskou metropoli Káhiru, kde mám pouze 45 minut na přestup, což mě nenechává úplně klidným. Neumím si představit, co tam sakra budu dělat, pokud ten transfer nestihnu. Naštěstí vedle mě v letadle sedí pracovník slovenské ambasády v Egyptě, se kterým si nejen skvěle popovídám, ale také mě v Káhiře nasměruje jako slepého koně správným směrem. Přicházím na gate směr Chartúm, mojí konečné destinace. Většina míst k sezení je obsazena a musím projít celý gate, abych našel jedno z mála volných. Když procházím uličkou mezi lavičkami, nelze si nevšimnout, že se za mnou otáčí většina čekajících. Někteří kvůli mně dokonce přerušili svoji modlitbu. Nevím přesně, proč na mě zírají. Možná jsem první kovádža (běloch – ten výraz znám od Toma Šebka), který letos do Súdánu letí a možná mám jen moc krátké kraťasy a triko.
Letadlo přistává, jsem na místě určení. Na místě, kde soutokem bílého a modrého Nilu vzniká jedna z největších řek světa. Jsem v Chartúmu, městě, které včetně přilehlé aglomerace poskytuje domov více než 7 milionům lidí a který s průměrnou roční teplotou přes 30 stupňů patří mezi nejteplejší města na světě. Vystupuji z letadla a pěšky musím přejít k terminálu letiště. Je to dobrých 450 metrů a teplota v 19:00 je na 34 stupních celsia. Opocený na čele vstupuji do letištního terminálu pod obří cedulí hlásající „welcome to Sudan“. Milé, prolítne mi hlavou. Procházím pasovou kontrolou, vízovým oddělením a postupuji do velké haly, kde jsou všeho všudy 4 pohyblivé pásy a tři lavičky. Popisky u pásů jsou arabsky. Naštěstí sem přiletí pár letadel za den a není tak těžké pochopit, že jediný pohybující se pás bude z Cairo. Jsem trpělivý, čekám tři-čtvrtě hodiny. Když většina spolucestujících má své kufry a někteří již možná večeří doma se svojí rodinkou, začínám být nervózní. Kolem mě dokonce začíná chodit uklízečka a ostraha už si na mě ukazuje, jako bych snad v Káhiře nastoupil do špatného letadla a místo v Hurghadě přistál v Chartúmu.
A je to, pás se zastavil, můj kufr nikde. „Výborný začátek,“ říkám si v duchu a se sarkastickým úsměvem přecházím do rohu letiště, kde předpokládám místní ztráty a nálezy. První dvě zaměstnankyně nemluví angličtinou, kterou bychom se byli schopni domluvit. Ta třetí už ano, ale pro změnu nemůže nastartovat systém ztrát a nálezů v počítači s Windows softwarem, který si dobře pamatuji ze svého raného dětství. Působí to na mě, jako by ho moc nepoužívali a pochybuji, že mají staženou poslední aktualizaci systému. Nakonec se jí to podaří, vyplníme spolu žlutý formulář a dostávám telefonní kontakt na egyptské aerolinky, kam mám v příštích dnech volat s dotazem na své zavazadlo.
Před letištěm mě čekají místní medici. Mohamed, Mustafa a další dvě jména, která obratem zapomínám. Omlouvám se jim za dvouhodinové zpoždění a popisuji, co se mi přihodilo. Uklidňují mě, že se to prý občas stává a že to určitě dorazí v nejbližších hodinách. Beru celou věc s úsměvem. Jedeme na místo, kde budu další měsíc bydlet.
