Práce v neustálém pohybu, spousta endogenního i exogenního adrenalinu, perfektně zvládnuté algoritmy managementu život ohrožujících stavů, ale také sociálně – společenské aspekty medicíny. Tím vším je charakteristická práce lékaře na záchrance, o které si popovídáme s lékařkou pražské ZZS a Košickou rodačkou, Katarínou Veselou v rámci dalšího rozhovoru našeho portálu.
Ahoj Katarína, vítám tě u rozhovoru pro portál Po medině. Tématem našeho dnešního povídání bude práce na záchrance, urgentní medicína a také příběh doktorky Veselé. Začněme prosím od konce. Mohla bys našim čtenářům prosím říct, jak ses vlastně dostala k medicíně, potažmo ke svému oboru.
Někdy koncem základní školy jsem chtěla číst zprávy v televizi, hodně jsem se věnovala moderování, dělala jsem šéfredaktorku školních novin a někdy v 15 letech jsem se rozhodla, že budu doktorkou na pražské záchrance. Na gymplu jsem se věnovala první pomoci, a to prakticky i vědecky (samozřejmě přiměřeně věku). Vytvořila jsem komplexní projekt o první pomoci, který byl celkem úspěšný. Vyhrála jsem s ním několik vědeckých soutěží na Slovensku i v Čechách. Po maturitě jsem složila přijímačky na 3. LF UK a bylo jasno.
Pocházíš tedy původem ze Slovenska…
Ano, narodila jsem se na východním Slovensku v Košicích a od 19 let žiji v Praze.
Já na tebe čtenářům prozradím, že jsi kromě medicíny studovala paralelně i zdravotnického záchranáře. Jak na studia vzpomínáš a jak se to dá vlastně zvládnout?
Jelikož jsem byla ve studiu medicíny „velmi úspěšná“, v prvním ročníku jsem nezvládla všechny zkoušky a musela ho opakovat. Během opakování ročníku toho už tolik nebylo a já nastoupila na vyšší odbornou školu a dálkově studovala obor zdravotnický záchranář. Zároveň jsem stážovala na záchrance. Studium pro mě bylo náročné do třeťáku, kdy byly teoretické předměty. To jsem se trápila poměrně dost. Kliniku jsem pak zvládala levou zadní, protože díky záchrance jsem znala spoustu léků, uměla jsem číst EKG atp. Po medicíně jsem pak ještě dostudovala záchranáře jako bakalář. Ono to není na škodu znát svůj obor z různých stran. A zvládnout se to dá, ale za cenu toho, že už nezvládáte nic moc jiného.
Vycestovala jsi během studia do zahraničí, aby sis rozšířila svůj rozhled a vzdělání?
Bohužel ne, protože jsem hodně stážovala na záchrance (plný úvazek) a už tehdy publikovala a přednášela. Také jsem učila první pomoc na fakultě a tak nějak se mi od toho všeho nechtělo.
Nyní tedy pracuješ na pražské záchrance, jaká je to práce?
Práce lékaře na pražské záchrance je alespoň pro mě úžasná. Finanční ohodnocení je adekvátní, máme výborný management. Máme opravdu luxusní vybavení a vše, na co si vzpomeneme (léky, videolaryngoskopy, ale i bezpečná auta). Taky pracuji se skvělými lidmi, na které je spoleh.
Když se chci vzdělávat nebo vycestovat, záchranka mi to umožní. Za 6 let, co tam pracuji nikdy nebyl jediný problém. A když to řeknu poměrně natvrdo – nikdo mně nešikanuje ani zbytečně nebuzeruje. Papíry a podpisy jsou všude, ale zaměstnavatel se nám snaží všechno papírování maximálně ulehčit.
Jsi se svým rozhodnutím nyní spokojená?
Se svým rozhodnutím jsem spokojená maximálně. Záchranka je můj splněný celoživotní sen. Na ZZS jsou 12 hodinové směny, čili do práce jde člověk 14x do měsíce. Navíc když uvážíme, že něco z toho jsou noční, tak mám k dispozici přibližně 20 „volných“ dní.
Jak tyto „volné“ dny využíváš?
Obvykle k tomu, abych mohla do jiné práce (smích).
Se záchrankou se většinou medici potkají pouze okrajově. Jaká jsou hlavní specifika tohoto oboru?
A to mně právě hodně mrzí. Tedy, že urgentní medicína není stále vnímána jako plnohodnotný obor. Medici se učí kde co, ale o UM a záchrance vůbec nic. Myslím si, že každý medik by měl absolvovat alespoň 1 službu na záchrance. A nejen proto, aby poznal obor jako takový, ale aby viděl, co to obnáší a když bude onen student chirurgem na ambulanci nebo internistou, nebude se na nás dívat skrz prsty, protože pochopí, že situace na místě není zdaleka tak jednoduchá. Vstupujeme do bytů a soukromí pacientů, do squatů, intubujeme třeba v šíleném lijáků na silnici, resuscitujeme v zimě na ulici. Jsme pod tlakem rodin, veřejnosti. Často zasahujeme s asistencí policie. Nemáme za zády rtg, ct, laborku. Pacienti nám kolikrát neříkají celou pravdu – jinou verzi řeknou nám a jinou v nemocnici. A to vše je potřeba zažít.
A urgentní medicína není zdaleka jen přednemocniční péče, ale i práce na urgentním příjmu, o čemž tady vlastně vůbec nemluvíme, a to doporučuji spíš nějakého lékaře přímo z UP.
Naplnila se tvá očekávání, se kterými jsi do oboru nastupovala? Je něco, co bys ráda věděla jako studentka?
Moje očekávání byla naplněna dokonale – věděla jsem do čeho jdu. A jako studentka bych ráda věděla, že ZZS není jen krev a dopravní nehody s polytraumaty, ale hlavně interní onemocnění. Nicméně každý výjezd je jiný a mně moc baví, že do rutiny to má na míle daleko.
Zvažovala jsi i jiné obory? Do jaké míry tě ovlivnila výuka na fakultě?
Upřímně řečeno ne. Řekla jsem si ale, že když nedám ARO manuálně, tak zkusím internu nebo psychiatrii.
Svou kariérou jsi tedy začínala na ARO. Vedou k záchrance, potažmo k „urgentu“ i jiné cesty?
Já jsem začínala dvouletým kmenem na ARO, ale můžete mít jako kmen i praktické lékařství, internu, chirurgii či pediatrii. Vlastní základní kmen urgentní medicína nemá. Moje cesta byla ale trochu specifická – dělala jsem dva obory najednou. Dva roky jsem pracovala na KAR FNKV a pak paralelně ARO i UM, čili atestovala jsem ze dvou oborů cca půl roku po sobě.
Možností, jak pracovat na ZZS je více. Dá se jít přes ARO, CHIR, INT, PL, pediatrii a pracovat na ZZS a eventuálně si dodělat atestaci potom. Na záchrance můžete pracovat i bez atestace, již po základním kmeni (pod odborným dohledem školitele). Co ale musíte každopádně zvládnout, je bezpečná technika intubace, a to i dětí a novorozenců, hrudní drenáž, zhodnotit EKG nález, porodit atd.
S prací ve tvém oboru se v očích mnohých studentů jistě pojí stres. Je tomu tak? Zvládáš ho?
Pro mě práce na záchrance není stres. Většina výjezdů opravdu stresujících není. Jsou to dušnosti různé etiologie, stenokardie, poruchy vědomí. A zajímavá výzva mi způsobí spíše velmi příjemné adrenalinové mrazení. To je vlastně to, proč tu práci jdete dělat. A po každém takovém zvládnutém výjezdu máte skvělý pocit.
Na druhé straně je tvoje práce asi finančně dobře ohodnocená, mám pravdu?
Ano, řekla bych, že je ohodnocená lépe, než v nemocnici, protože konečná výplata je stejná, ale v nemocnici ji dostanete za plný úvazek se 4-6 službami. Na záchrance za tabulkových 168 hodin bez přesčasů.
Jaký typ pacienta je pro tebe pracovním oříškem a proč?
V rámci výjezdů považuji za oříšky spíše problémy sociální a společenské, než odborné. Velmi složité jsou situace, kdy po nás lidé chtějí vyřešit své rodinné spory, nikoliv zdravotní problém. Matka například žádá, abychom vyšetřili dítě a napsali do papírů, že nemůže k otci, protože je nemocné. Partnerské hádky, kdy každý tvrdí něco jiného, závislosti na alkoholu nebo jiných návykových látkách.
Největší problém pro mě je domácí porod. To jste v potenciálním „průseru“ oběma nohama. Ať už dítě odvezete do nemocnice, nebo ne, vždy vám hrozí potencionální stížnost, či žaloba.
Vzpomněla by sis na případ, který tě osobně zasáhl více, než ostatní?
Řada výjezdů se jen tak přemele, ale pár jich zůstane. Některé s hořkým pocitem, jiné s radostí. Zkusím z obou kategorií. Nejtěžší výjezd pro mě byl k dopravní nehodě, kam jsme přijeli dříve, než hasiči. V autě byli zaklínění dva lidé, oba při vědomí. Nemohli jsme se k nim dostat a po chvíli auto vzplálo a my jsme se jen naprosto bezmocně dívali na umírající lidi. Než hasiči auto uhasili, bylo už pozdě.
Naopak pozitivně vzpomínám na svůj první porod v terénu. Mimochodem, před pár dny mi jedna maminka posílala fotku svého ročního synka s pozdravem, že si vzpomněla na jeho dramatický příchod na svět.
Dá se na záchrance pracovat celý život? Kam případně lékaři „utíkají“?
Můj čistě osobní názor je, že ano, ale řekla bych, že je k tomu potřeba ještě menší klinický úvazek (urgentní příjem, ARO, vlastní ambulance či ordinace) Na záchrance lze odborně velmi rychle „zakrnět“, protože sice umíte zvládnout všechno od porodu koncem pánevním po správné vypsání listu o prohlídce zemřelého, ale všechno jen povrchově.
Nemám zkušenost, že by lékaři utíkali ze záchranky. Spíše „plují“ mezi různými záchrankami, anebo mají ZZS jako „vedlejšák“. Občas se stane, že odejdou na urgentní příjem nebo ARO nebo právě do privátního sektoru.
Byla ti při nástupu do praxe nabízena k podpisu kvalifikační dohoda?
Ne, ani v nemocnici ani na ZZS. V nemocnici jsem nastupovala na rezidenční místo.
Čemu dalšímu se věnuješ, Katka?
Spolu s kolegy jsem vytvořila několik aplikací (Akutní stavy v gynekologii a porodnictví, Urgentní medicína a o té poslední se asi ještě dozvíte odjinud, zatím si to ponechám jako překvapení). Jsem spoluautorkou několika publikací, pravidelně přispívám do časopisu Urgentní medicína. Na 3. LF učím volitelný předmět Přednemocniční neodkladná péče v praxi. Přednáším doma i ve světě, například v Las Vegas, v Soulu, Glasgow, Malaze, Kodani. Věnuji se ráda mladším kolegům a ve Společnosti UM a MK vedu Sekci mladých lékařů.
Co považuješ za svůj životní úspěch?
Za životní úspěch považuji to, že jsem ve svém životě spokojená. Jsem zdravá, mám milujícího manžela a vysněnou práci.
U čeho ráda odpočíváš?
Co to je odpočinek? (smích) Ne vážně, odpočívám aktivně. Ráda sportuji, ale taky mám ráda módu a nakupování. Pokud zbyde čas, tak si sem tam přečtu i jiný žánr než odbornou literaturu. No a když zrovna není koronakrize, moc ráda cestuji – miluji New York a Londýn.
Chtěla bys studentům ještě něco vzkázat nebo doporučit?
Užijte si studia, berte život s nadhledem a vyberte si obor, který vás bude naplňovat. K pacientovi přistupujte vždy jako k člověku a k medicíně jako takové mějte pokoru.
Díky za tvůj čas Katarína a přeji mnoho úspěchů v dalším životě.
Pm.
