Psychiatrie je pro mladé lékaře velmi zajímavou volbou. Důkazem toho byl velký zájem o rozhovor s doktorkou Mechúrovou. Jak vypadá normální pracovní den mladé psychiatričky? A jak u svých pacientů vnímá probíhající pandemii covid-19? To se dozvíte v rozšíření původního rozhovoru.

Den mladé psychiatričky a vliv pandemie na její práci

Barčo, poslední dobou se stále více mluví o tom, že aktuální epidemiologická situace představuje zvýšené riziko pro duševní zdraví naší populace. Jaký je Tvůj názor?

Ano, myslím si, že uplynulé měsíce představují pro nás všechny velkou psychickou zátěž a je přirozené, že se s ní pojí mnohá rizika pro naše duševní zdraví. Naši duševní pohodu silně ovlivňuje individuální odolnost, schopnost přizpůsobovat se změnám, každodenní činnosti, kterými udržujeme svůj vnitřní klid a rovnováhu, pozitivní naladění, pěstování blízkých a podporujících vztahů, ale také naše postoje, jimiž se k náročné situaci vztahujeme. Stejné mechanismy využíváme v jakékoliv obtížné situaci, se kterou se v životě setkáváme, nejen v době covidové. Co je však nové a, dle mého názoru, obzvlášť rizikové, že tato doba intenzivně prověřuje nás všechny.

Možná je brzo se tě ptát, ale vnímáš nárůst počtu depresivních pacientů v souvislosti s aktuální epidemiologickou situací?

Ačkoliv nárůst pacientů vyžadujících psychiatrickou péči v důsledku pandemie koronaviru zaznamenáváme již nyní, troufám si říci, že jejich kulminace nás teprve čeká. Myslím si, že narůst úzkostných a depresivních pacientů v souvislosti se současnou epidemiologickou situací zaznamenávají především ambulantní psychiatři. 

V rámci nemocniční praxe pozorujeme zejména změnu v klinických obrazech mnoha duševních chorob. Psychotičtí pacienti nám ku příkladu vyprávějí, že covid neexistuje nebo naopak, že je součástí probíhající apokalypsy, že jsou to právě oni, kdo koronavirus vytvořili a rozšířili po světě. Pacienti s depresí se strachují, že nakazili koronavirem celou svou rodinu. Úzkostní pacienti se zase zvýšeně obávají nákazy samotné, mají strach, že by u nich mohlo mít onemocnění vážnější průběh nebo na něj mohli i zemřít. Stále více se však setkáváme s lidmi, kteří se dostanou do naší péče v důsledku náročné životní situace, v níž se ocitli v souvislosti s nouzovým stavem. 

Pečovala jsem již o několik pacientů, kteří si sáhli na život, protože kvůli nouzovému stavu ztratili zaměstnání, zadlužili se a nedokázali tuto tíživou situaci řešit jiným způsobem. Přibývá také lidí, kteří kvůli covidu přišli o blízkého člověka, se kterým se často nemohli rozloučit, neboť jim v té době nebyl umožněn přístup do nemocnice. Jedná se o velice smutné životní příběhy a mnohdy nemůžeme udělat více, než s daným člověkem zkrátka být a podpořit ho v náročné chvíli.

Jak se propisuje covid do tvé praxe?

Ještě donedávna jsem pracovala na typickém oddělení akutní psychiatrické péče, dneska je však náš dvoupatrový pavilon rozdělen na „část covidovou“ a „část suspektní“. Na covidové jednotce leží pacienti, kteří vyžadují akutní psychiatrickou péči, zároveň jsou ale covid pozitivní a musejí být v infekční izolaci. Tato část pavilonu je oddělená od zbytku budovy. Za pacienty chodíme oblečeni ve „skafandru“ a kromě jejich duševního onemocnění se podrobněji zabýváme i somatickým stavem. Na covidové části jsou hospitalizovaní pacienti napříč všemi věkovými kategoriemi i psychiatrickými diagnózami. 

Zbytek oddělení je pak vyhrazen pro pacienty suspektní na covid, dále pro pacienty, kteří jsou negativní, ale musejí být v infekční karanténě po kontaktu s covid pozitivní osobou, nebo pacienty neinfekční, u nichž bylo onemocnění vyloučeno. V současné době máme v Bohnicích celkem 3 covidové pavilony a je možné, že budeme v blízké době otevírat další. Několik dalších pavilonů je v karanténě, protože se zde vyskytli covid pozitivní pacienti, a z tohoto důvodu zde není možné překládat ani přijímat nové pacienty do vyloučení rizika přenosu nákazy. Máme rovněž několik pavilonů, které jsme museli dočasně zcela uzavřít pro nedostatek personálu. 

Nejedná se o psychiatrii, kterou bych si vybrala, ale současná doba od nás vyžaduje flexibilitu, a tak se přizpůsobujeme. Situace je to náročná, ale myslím si, že ji zvládáme velmi dovedně, elegantně a s grácií.

Jak vypadá normální pracovní den mladé lékařky na psychiatrii?

Můj pracovní den začíná v 7:30 hodin, kdy přicházím na oddělení. Jakmile si uvařím kávu nebo ranní čaj, zkontroluji, kolik nám přibylo od předchozího dne na oddělení pacientů a kolik máme nových příjmů. Většinou se snažím si o nich přečíst nějaké informace ještě před ranním hlášením. V opačném případě dopisuji propouštěcí zprávy nebo jiné resty z předchozích dní. 

Na hlášení se s týmem scházíme v 8:15, informujeme se o změnách na oddělení, řešíme, co nás ten den čeká a co všechno je potřeba udělat. V 9:15 probíhají komunity na oddělení, kdy se potkáváme se všemi pacienty, vítáme mezi námi nové, loučíme se s odcházejícími, předčítáme program dne a aktivity, kterých se pacienti mohou zúčastnit. Komunita je zároveň prostor pro obecné dotazy a připomínky pacientů k chodu oddělení. V průběhu dopoledne pak probíhají vizity s pacienty, které jsou buď individuální, nebo primářské, kdy obcházíme pacienty po jednotlivých pokojích v celém týmu. 

Pacienti, kteří se v dané chvíli neúčastní pohovoru s lékařem, dochází na terapeutické skupiny, mají pohovory s psychology, komunikují se sociální pracovnicí, tráví čas na zahradě nebo se účastní tvořivých dílen a činnostních aktivit. 

Po odpočinkovém obědě s kolegy nás čeká týmová porada, která slouží zejména ke vzájemnému předávání informací o jednotlivých pacientech a navržení dalšího postupu léčby u pacientů akutních a komplikovaných. Po poradě již sepisujeme všechny informace, které jsme ten den od pacientů získali, upravujeme léčbu nebo telefonujeme s rodinnými příslušníky pacientů. Pokud mám práci hotovou včas, odcházím v 16:00 hodin, někdy se ještě projdu bohnickým parkem, abych se nadýchala čerstvého vzduchu, vyčistila si hlavu od pracovních povinností a vyrážím domů.

Pm.